Vašeho syna Petra vloni draftoval Washington. Pokud se jednou prosadí do NHL, jak se budete těšit na zápas v Ottawě?
(úsměv) Tak daleko se nedívám. Tihle kluci asi mají sny, že budou hrát NHL, ale já budu šťastný, když bude hrát pravidelně extraligu. Takhle celou dobu směřuju jeho kariéru. A co se týče Ottawy a kanadských diváků, celkem mě překvapili.
Zdálo se jim tam, že Petr ve čtvrtfinále proti Kanadě filmoval a vybučeli ho. Chytila se toho i některá kanadská média. A ono to na stadionu pokračovalo i v semifinále a zápase o bronz.
Právě. Myslel jsem, že tím zápasem s Kanadou se to utne a bude klid. Ale kanadští fanoušci měli lístky na další zápasy, počítali s tím, že budou hrát jejich miláčci. Hráli to naši, tak ho vybučeli až do konce, ale možná mu to vlastně pomohlo.
Přišlo vám to za hranou?
Moc to neřeším, mají právo dělat si, co chtějí. Pokud na něj něco neházeli, neubližovali mu… Možná mysleli, že mu ublíží, ale ono mu to dělalo dobře. Chtěl se pak ukázat, vybičovalo ho to, užil si to jako reklamu. Provokovali ho i hráči na ledě, ale žádný likvidační zákrok tam nebyl.
Milan Antoš mluvil o tom, že je to od kanadských fanoušků dětinské, Vladimíru Vůjtkovi to přišlo vůči devatenáctiletému juniorovi až zákeřné.
Kanaďané holt takoví jsou. Když vyhrávají, tak je všechno „wow“ a hrají si na to, že jsou féroví. Když se jim ale nedaří, nehraje se podle jejich not, najednou je všechno jinak. Dokážou být „hajzli“, umí být zákeřní.
Věděl jste, že to Petr vezme s nadhledem? Už v rozhovoru po čtvrtfinále se snažil otočit to na vtipnou a pozitivní notu, nerozhodilo ho to ani později.
Nevěděl jsem to, přece jen to bylo poprvé, kdy něco takového zažil. Nicméně věřil jsem, že se z toho nepodělá, že to ustojí. V Třinci, kde hraje, fandí pět tisíc diváků. Když jel už v minulé sezoně nájezd proti Spartě, celá hala řvala jeho jméno. Pět tisíc v malé hale nebo 18 tisíc ve větší, to už není takový rozdíl.
Radil jste mu, jak se s tím vypořádat?
Neradil jsem mu nic, sám to ustál. A sedí to k jeho povaze, má dobrou hlavu, není to žádný zmatkář. Vyhodnotil si to a vzal si z toho to pozitivní.
Pak se to bučení skutečně stalo jakýmsi symbolem. Na Petra bučel v šatně trenér Patrik Augusta při proslovu po zápase o bronz, bučeli na něj třinečtí fanoušci po návratu do extraligy.
(smích) Mě to napadlo hned, že by to bylo fajn. Chtěl jsem to v Třinci navrhnout, že by to krásně sedělo k tomu příběhu. Ani jsem nemusel, fanoušci to tak opravdu udělali. Přivítali ho takhle, i po zápase ho vybučeli. Smál se, líbilo se mu to, bylo to v pořádku. Vyloženě se to nabízí a každý teď chápe, že už je to legrace.
Přestože se z tribun snášelo bučení, váš syn si v rozhodujících nájezdech proti Švédsku vzal puk a zkusil dokonce „forsbergovku“. Svědčí to o jeho sebevědomí?
Musím vás poupravit, že to nebyla „forsbergovka“. Při ní člověk přesvědčí gólmana, že jako levák jde doleva a zasouvá jednou rukou, tohle bylo něco jiného. I když i v televizi zazněla „forsbergovka“. Pravda je, že je to nějaká nová klička z Finska. Na jednom tréninkovém kempu s námi byl jeden z bratrů Kovařčíků a on s tím přišel. Petr to trochu hůře načasoval, i když nechybělo mnoho ke gólu, aby zasunul puk za gólmana.
V nájezdech o bronz docela troufalost, viďte?
Určitě, ale věřil si na to, chtěl to vyšpičkovat. Kdyby se to povedlo, bylo by to úplně neskutečné. (smích) V dorostu měl období, kdy mu nájezdy tolik nešly a nevěřil si. Říkal jsem mu, že když nájezd nedá, je to víceméně normální. Když dáš, je to super. Ve výhodě je totiž gólman. To sebevědomí postupně našel, dal pěkné góly a je v nájezdech celkem úspěšný.
Ke konci turnaje se v souvislosti s Petrem mluvilo hlavně o tom bučení, ale v sedmi zápasech měl čtyři góly a tři asistence. Jak se vám líbil herně?
Hrál výborně, byl jsem nadmíru spokojený. Sice je za mě centr, tam hrál křídlo, ale v tom věku není v pozici, kdy by si mohl diktovat. Lajna s Vojtou Hradcem a Kubou Štanclem si sedla výborně. Napadali, hráli aktivně, v tom je velice silná stránka mladého. Je nepříjemný jak vosa, Radek Duda řekl, že je sportovní zm*deček. (smích) To k němu sedí, já jsem byl taky tak otravný. Při rychlém forčekingu to uplatňuje.
Tím se může prosadit v dospělém hokeji?
Ano, ale platí, že čím více toho bude umět, tím lepší hráč bude. Tři roky jsem trénoval mládež v Třinci a do všech kluků jsem se snažil cpát dovednosti, finty. V posledních letech to u nás tolik vidět nebylo, zato u Švédů, Finů, Američanů, Kanaďanů ano. Mladý se to naučil, má široké portfolio těch triků. Už použil třeba „hertlovku“, někdy hraje zase naopak buly, když mu jako levákovi překáží rozhodčí. Přehodí si hokejku na praváka, tělo si posune doleva, získá výhodu. Takových detailů je strašně moc.
Pomůže mu teď doznívající nadšení z vydařeného MS v extralize? Aby si upevnil místo v sestavě Třince?
Věřím, že ano. Vrátil se s nějakou euforií, sebevědomím. Je na něj upřená velká pozornost. Na sociálních sítích trhl s tím bučením nějaký rekord, lidi mi volají s tím, že je celebrita. Pro mě je to pořád stejný kluk, jako když odjížděl. Jen to musí ustát, je to úkol i pro nás rodiče. Za dva týdny se nezměnil. On se z toho nepodělá a teď by měl svými výkony pomoct klubu.
Vy jste hrál kdysi extraligu za Vítkovice, Třinec a Havířov, 18 sezon jste potom strávil v Německu. Jak k tomu došlo?
Po Vítkovicích a Třinci jsem hrál v Havířově první ligu. Podmínky byly nejdříve fajn, ale později se stalo, že nám půl roku dlužili peníze. V té době jsem neměl tolik kam sáhnout, a když mi půl roku nepřišla výplata, byl jsem na tom špatně. Musel jsem dělat i mimohokejové věci, abych rodinu uživil. V tom přišla nabídka z Německa. Za jiné peníze, navíc v Bavorsku, kde je krásné žití, příjemní lidé.
Ale ještě jednou jste se vrátil.
Ve třiceti jsem si ještě chtěl dokázat, že na extraligu mám a vrátil jsem se. Havířov v té době koupil licenci od Opavy, ale zase jsem vstoupil do stejné řeky. Znovu mi půl roku dlužili prachy a odešel jsem do Německa definitivně.
Evidentně se vám tam zalíbilo, že ano?
Rozhodně. Tíhnu k tomu Bavorsku, hrál jsem třeba v Garmischi, kam jezdí lidé na dovolenou. Ale taky v Drážďanech jsem prožil krásných sedm roků. Hrál jsem do 46 let, pak přišla nabídka z Třince trénovat mládež s tím, že si s sebou vezmu mladého. Ten hrál do té doby v Karviné a cítil jsem, že už by se měl posunout výše. Kvůli němu jsem kariéru ukončil. Hrát by se ještě dalo, ale 46 je taky slušný věk.
Petr během vaší kariéry vyrůstal kde?
V Česku, do Německa občas jezdil. A když přijel, byl přímo s námi v kabině a nasával tu atmosféru, jak to v chlapském hokeji funguje. Trenér dělal rozbor, mluvil o taktice a on seděl normálně vedle mě jako hráč, byl součástí týmu. V jednu chvíli jsme probírali i možnost německého občanství, které já mám, ale teď to u něj není na pořadu dne.
Stále jste ještě hokejový trenér?
Momentálně ne, pracuju mimo hokej. V Třinci jsem končil v období covidu. Už jsem viděl na mladém, že se v tom motá, jestli jsem táta, nebo trenér. Trochu v tom měl chaos, kvůli němu jsem to zase ukončil. Ale jsem za ty roky rád, předal jsem ho dál. Teď se mu snažím poradit, někdy si nějaký rozbor uděláme, nicméně už jsem hlavně táta.
V rozhovoru se bývalým hokejistou a nynějším otcem Petra Sikorou se dozvídáme zajímavosti z jeho kariéry a života. Petr, jehož syn nedávno hrál na juniorském mistrovství světa, se stal terčem bučení kanadských fanoušků během zápasu proti Kanadě. I přes nepříjemnou situaci se však Petr dokázal s tímto tlakem vyrovnat a dokonce ho využít jako motivaci.
Petr Sikora je optimista a nevidí daleko do budoucnosti, raději se soustředí na současnost a podporuje svého syna v jeho hokejové kariéře. I když se situace na ledě může zdát někdy nepříjemná, Sikora mladší se s tím dokáže vypořádat s nadhledem a sebevědomím.
Během turnaje se Petr Sikora mladší ukázal jako talentovaný hráč s mnoha triky a dovednostmi. Jeho odvaha a sebevědomí ho dovedly k zajímavým akcím na ledě, které ukazují jeho potenciál pro budoucnost.
Petr Sikora starší, bývalý hokejista, sdílí své zkušenosti z kariéry a života s námi. Po skončení hráčské kariéry se věnoval trenérské práci, ale momentálně se věnuje jiným oblastem mimo hokej. I přes to však stále sleduje a podporuje svého syna v jeho hokejových snahách.
Celkově je z rozhovoru patrné, že rodina Sikorů je spojená láskou k hokeji a vzájemnou podporou. Petr Sikora mladší má před sebou ještě mnoho cest a výzev v hokejovém světě, ale s podporou svého otce a rodiny se zdá být na správné cestě k úspěchu.
