Za Winnipeg odehrál 15 zápasů, doma má schovaný puk, který mu bude navždy připomínat gólovou trefu v NHL. Od začátku této sezony už ale Reichel junior obléká dres německého Mannheimu.
A součástí nové kariérní etapy je pro něj i reprezentační výzva.
Pro připomenutí, Kristianův otec Robert Reichel je olympijským vítězem, trojnásobným světovým šampionem a bývalým kapitánem reprezentace. V současnosti pracuje s úspěšnou dvacítkou.
Kristian Reichel hrál za národní tým naposled před sedmi lety právě v juniorské kategorii. Nedávnou bronzovou obhajobu českých mladíků bedlivě sledoval.
Váš táta dělá u dvacítky asistenta Patriku Augustovi. Probírali jste spolu bronzový šampionát? Jak jste české zápasy prožíval?
S taťkou jsme v kontaktu dennodenně, pořád řešíme hokej. Volali jsme si i během mistrovství světa juniorů, probírali jsme, jak se jim daří, co si o tom myslí taťka, co já. Moc jsem jim fandil, pro taťku a celý český hokej je to skvělý úspěch, další medaile.
Takže jste po nocích koukal na přenosy z Ottawy?
Něco jsem viděl. Když hráli čtvrtfinále s Kanadou, vzbudil jsem se v noci a zrovna jsme vedli 2:1. Šel jsem to dokoukat, Kanada vyrovnala, tak jsem nadával, že jsem měl raději spát, ale pak se to klukům povedlo zvrátit. Sledoval jsem i zápas o bronz. Kluci si na turnaji dokázali, že můžou hrát s nejlepšími, získali skvělou zkušenost.
Vy jste byl před sedmi lety u toho, když čeští junioři po 13 letech postoupili na MS do semifinále. Teď získali už třetí medaili po sobě. Ten kontrast je až neuvěřitelný, co myslíte?
Hrozně mě mrzí, že jsme tu medaili tehdy neudělali už my. Byli jsme čtvrtí, kousek od ní, na druhou stranu v té době byl skok mezi Evropou a Amerikou hrozně veliký. S Američany jsme prohráli 3:9, bylo to až nedůstojné. Teď kluci dokážou hrát i s nimi, pomáhá jim to v sebevědomí na každý další turnaj. Máme skvělou generaci, a co jsem slyšel, mohla by přijít ještě lepší. Blýská se na lepší časy.
V čem to je, že se rozdíl mezi Evropou a Amerikou v té kategorii smazal, nebo alespoň zmenšil? Vy jste tehdy měli v týmu Martina Nečase, Filipa Zadinu nebo Martina Kauta a na Kanadu s USA to stejně zdaleka nestačilo.
Jasně, měli jsme skvělé mužstvo a to, že jsme byli až čtvrtí, mi zní dnes trochu neuvěřitelně. Ale na tom MS jsme zase porazili Rusy, vyřadili jsme silné Finy. A soupisky USA a Kanady z té doby? Většina těch hráčů jsou dneska top lídři v NHL. Nechci se vymlouvat, ale jejich generace byla neskutečná. V posledních letech se to otáčí k nám, máme zase více draftovaných hráčů, skauti chtějí do týmů Čechy. O náš hokej se nebojím.
Pojďme teď k vašemu kariérnímu obratu. Po sedmi letech v zámoří jste v Německu. Viděl jste to jako lepší krok než se nadále zkoušet z farmy probít do NHL?
Moje minulá sezona v AHL pro mě byla nejlepší v kariéře, ale stejně to posun nahoru nepřineslo. Řešili jsme nějaké trejdy z Winnipegu jinam, nedopadlo to, někdy se to stane. Když mě ani nevyměnili, říkal jsem si, že šance zabojovat o místo jinde asi padá.
A zůstávat v Manitobě, na farmě Winnipegu, už nedávalo smysl?
V mém věku už ne. AHL je rozvojová liga, bojujete na farmě, ale ve 26 letech už chcete vyhrávat, chcete nějaké úspěchy. Vedení Jets chtělo, abych zůstal, jim by se hodilo, že by jim někdo pomáhal vychovávat mladší hráče, mně to už ale po těch letech nedávalo smysl. Měl jsem sice stálou pozici v AHL, nicméně vycítil jsem, že už se chci v kariéře posunout dál. Rozešli jsme se v dobrém.
Proč jste se rozhodl pro Německo a Mannheim?
Měl jsem několik nabídek i z jiných evropských lig, ale speciálně pro Mannheim jsem se rozhodl hlavně proto, že mi volal manažer a trenér v jedné osobě Dallas Eakins. Bylo to pro mě důležité, nastínil mi moji roli v týmu. Druhá věc je, že na soupisce nezabírám místo cizince, několik let totiž vlastním německý pas.
Německo reprezentoval váš strýc Martin, teď i bratranec Lukas hrající za Chicago. Jak jste k německému pasu přišel vy?
Přišel jsem k němu přes taťku. Ten měl německý pas už od doby, co jsem se narodil. Taťkovi rodiče byli napůl Němci, mně to celou situaci usnadnilo. Jen jsem o pas zažádal, nemusel jsem plnit žádné testy a dostal jsem ho. Má ho i ségra a bereme to jako dobrou příležitost. Třeba mně se to teď náramně hodilo.
Jak jste v Mannheimu po 38 zápasech spokojený? Máte místo v prvním útoku, s bilancí 11 gólů a 14 asistencí patříte mezi nejproduktivnější hráče týmu.
Nemůžu si stěžovat. Zpočátku chvilku trvalo, než jsem si po sedmi letech zvykl na evropský hokej. Navíc jdete do nového týmu s novými spoluhráči a trenéry. Trvá chvilku, než si to sedne, ale teď se cítím komfortně, v lajnách nám to klape, padá mi to tam. Snad to bude ještě lepší.
Byl ten přechod na evropské kluziště tak složitý?
Pro mě hlavně v tom, že na malém hřišti je to všude kousek. Na velkém se musíte naučit více bruslit, nemusíte puk dávat hned od hokejky, můžete si ho podržet a máte na všechno více času. Zase si musíte dávat pozor, abyste nestříleli ze všeho. Střela z rohu není na velkém žádná šance, v Americe to může být gól. Ale už jsem si zvykl, dokonce mi to vyhovuje.
Zmiňoval jste amerického trenéra Eakinse. V NHL vedl Anaheim a Edmonton jako hlavní kouč, pracoval i pro Toronto. Jaký je?
Už na první pohled fajn chlap. Férový člověk, který co řekne, to dodrží. Samozřejmě je přísný, v trénincích i při hře, ale když odvádíte, co máte, nemáte s ním žádný problém. Potom máte volnost a v útočném pásmu si vlastně můžete dělat, co chcete. Ta jeho přísnost nebo tvrdé tréninky mi nevadí, na to jsem byl v zámoří zvyklý.
Co říkáte na německou ligu jako takovou?
Myslím, že jde ohromně nahoru. V Česku na německou ligu třeba lidé koukají trochu přes prsty, ale je to náročná soutěž. Hodně kluků z Ameriky, německý hokej jde taky nahoru a půlka Němců z našeho týmu hraje v nároďáku. Navíc máte cestování. Nikdy mi nepřišlo, že je Německo tak veliké, skoro kamkoliv to máme na tři nebo čtyři hodiny cesty. Taktikou je to asi podobné extralize, nicméně všichni hráči jsou silní, je těžké se prosadit. Kvalita mě příjemně překvapila.
Hokejisté si v Německu často pochvalují atmosféru na stadionech. Můžete to potvrdit? Je to jako v extralize?
Řekl bych, že i lepší než v Česku. Nechci německou ligu nějak zveličovat, ale Němci mají fandění opravdu v krvi. Je to vidět na fotbale a přesně tak to vypadá i u hokeje. Fandí se od první do poslední minuty, zpívají chorály. Už dvě hodiny před zápasem stojí fanoušci před halou a čekají, až je pustí dovnitř. V tomhle jsou trošku blázni. Je to úplně něco jiného než v Americe a je paráda hrát každý zápas před plným barákem. S Mannheimem jsme teď měli sérii šesti porážek, ale lidé při nás stojí.
A zabrali jste, momentálně táhnete šňůru tří vítězství.
Nálada je hned lepší. Věřím, že v každém týmu si člověk projde jednou nebo dvakrát za sezonu takovou horší sérií a může to i pomoct. Snad jsme si to vybrali. Jsme čtvrtí, na počátku sezony bylo cílem dostat se do šestky, abychom nemuseli hrát předkolo. Jinak jsou v Mannheimu ty nejvyšší ambice, což mě při jednání taky oslovilo.
Zastavme se ještě u reprezentace, zmiňoval jste ji jako jeden z faktorů, proč se vrátit do Evropy. Jste v kontaktu s trenérem Radimem Rulíkem?
Prohodili jsme spolu pár slov před sezonou. Radim říkal, že mě bude sledovat, jak se mi bude dařit. Já na to netlačím, stejně to nemůžu přímo ovlivnit. Ale ano, reprezentace byla jedním z faktorů. Věděl jsem, že když budu hrát dobře, pozvánka může přijít.
Z německé ligy se ale do české reprezentace moc nechodí. Posledními českými hráči do pole na MS odtamtud byli ve Vídni před 29 lety váš táta a Drahomír Kadlec. To už je pěkná řádka let.
Zrovna nedávno mi jeden kamarád připomínal, že si moc nevzpomíná, kdo z Německa byl v nároďáku. Vím, že v průběhu minulé sezony to byl po dlouhé době Andrej Šustr. Aktuálně jsou tady ještě Vláďa Eminger a Dominik Uher v Bremerhavenu a Stanislav Dietz v Iserlohnu. To je vše a řekl bych, že všichni máme německé pasy. Možná tady Čechů přibude.
Nediskvalifikuje vás to trochu z boje o reprezentaci? Nebo věříte, že i Německo trenéři pozorně sledují.
(úsměv) To je spíš otázka na ně, ale já to beru tak, že když budete předvádět dobré výkony v jakékoliv lize, tak pozvánka může přijít kdykoliv.
Bavili jsme se o úspěších juniorů, v minulé sezoně vyhrála dospělá reprezentace MS v Praze. Motivuje vás i ta lepší nálada kolem národních týmů?
Stoprocentně. Naposled jsem hrál za reprezentaci v juniorce, zrovna na tom MS, kde jsme skončili čtvrtí. V zámoří jsem neměl výkonnost nebo jsem byl zraněný nebo to do nároďáku prostě nebylo. Proto bych teď moc rád zažil tu atmosféru. Sledoval jsem, jak kluci vyhráli zlato v Praze, některé osobně znám. Mám rozhodně o motivaci postaráno, abych tam nakoukl, a pak to bude jen na mně.
Kristián Reichel, syn slavného hokejisty Roberta Reichela, se po sedmi letech v Severní Americe rozhodl pro novou kariérní etapu v Německu. Od začátku této sezony obléká dres Mannheimu a zároveň se připravuje na reprezentační výzvy.
Reichel mladší sledoval nedávnou bronzovou obhajobu českých mladíků na mistrovství světa juniorů a fandil jim společně se svým otcem, který pracuje jako asistent trenéra u dvacítky. Kristián Reichel se snažil sledovat jejich zápasy a diskutovat o nich s otcem, aby zůstal v obraze.
Po úspěšné sezoně v AHL se Kristián rozhodl pro změnu a přestěhoval se do Německa, kde hraje za Mannheim. S bilancí 11 gólů a 14 asistencí patří mezi nejproduktivnější hráče týmu a cítí se dobře v novém prostředí. Přiznal, že přechod na evropské kluziště byl trochu složitý, ale postupně si zvykl na rozdíly ve hře.
Reichel ocenil atmosféru na německých stadionech, kde fanoušci fandí od začátku do konce zápasu a tvoří skvělou kulisu. S Mannheimem momentálně táhne sérii tří výher a tým se nachází na čtvrtém místě v tabulce.
I přes dlouhou pauzu v reprezentaci věří Kristián Reichel, že dobré výkony v Německu mu mohou zajistit pozvánku do českého národního týmu. Ačkoli hráči z německé ligy nebyli do české reprezentace dlouho voláni, Reichel doufá, že jeho výkony budou dostatečně silné, aby si zasloužil šanci reprezentovat Českou republiku.
