Dospěla i jako volejbalistka, už v šestnácti nakoukla do reprezentace, kde je stále za benjamínka. Drží tradici blokařské rodiny, jejím poznávacím znamením je temperament, její dovedností skloubení školy a života profesionální sportovkyně.
„Už jen pocit, že jsem díky volejbalu šťastná, že jsem to nevzdala, že jsem spokojená s hrou i výsledky, je fajn,“ svěřuje se nyní devatenáctiletá hráčka řečená Jedle.
V jejím případě se přitom zdálo, že jablko padne daleko od stromu. Táta Zbyněk sice vyhrál volejbalový titul s Ostravou a máma Jana taky pinkala přes síť, byť ne vrcholově, jenže o jejich oblíbeném odvětví se v rodině příliš nemluvilo.
A tak ji ani nenapadlo, že i ona by u něj mohla zakotvit. Malá Elen s elánem vyzkoušela plno sportů – aerobik, atletiku, badminton nebo basketbal – ale u žádného nevydržela dlouho. Nebavily ji.
„K volejbalu jsem se dostala vlastně omylem ve škole. Spolužačka se zeptala, jestli s ní nechci chodit na tréninky, že nabírají děti. Přišla jsem domů a mamka sepjala ruce: A už je to tady! U volejbalu jsem od devíti let a už jsem zůstala. Asi jsem se hledala, až jsem se našla.“
Táta dlouhá léta platil mezi ostravské opory, patřil do zlaté party ze sezony 2005/06. Elen Jedličková si ho z extraligy nepamatuje. Ani nemůže.
„Bohužel jsem byla ještě v bříšku u maminky, když tady taťka hrál. Po mém narození působil v Novém Mestě nad Váhom, a když za ním mamka vyrazila, hlídali mě babička s dědou. Pamatuju si jen jeho poslední šťouchnutí do balonu v druholigovém Kojetíně,“ vybavuje si jeho následovnice. „Někdy si spolu jdeme zahrát, ale už ho taky trápí záda, kolena. Není to, co bývalo, on to ví.“
Volejbalové dovednosti po otci zdědila, temperament ne; s tím si nezadá se svým druhým rodičem. „Mamka je hodně divoká,“ prozrazuje Jedličková a cukají jí koutky.
„Ta mi vynadá! Ale sama říká, že táta mi dal výšku a ona zuřivost. Jsem za to ráda. Někdy dostávám vyhubováno, že jsem až moc hlasitá a na tréninku se ostatní lekají. Někdy mě chce trenér vypeskovat, že už je to moc. Ale je zábava sport takhle prožívat, do volejbalu to patří,“ dodala.
Podobné typy, které rozproudí a vyhecují spoluhráčky, jsou pro trenéry požehnáním. Jen leklé ryby by nic nevyhrály.
„Když dám někomu na bloku strašnou desku, když je to sto tam a dvě stě zpátky, je to nepopsatelný pocit. Emoce nedokážu udržet, chci ukázat, jak jsem z toho nadšená,“ líčí volejbalový talent, jak s ní horká krev cloumá. „I řecký trenér nároďáku Jannis Athanasopulos se chová podobně, taky se vždycky raduje. Snažím se o to i ve špatných momentech, i když ne vždy to jde.“
Výher v kariéře nasbírala už dost, na první extraligové zlato a dorovnání svého otce stále čeká. „Pořád doufám, že se nám podaří konečně překonat první kolo play off. A pak se uvidí, osud je osud. Jako každý sportovec chci jednou za život titul získat,“ prozrazuje jednu ze svých motivací.
Ačkoli je posledním rokem teenagerkou, šancí sáhnout si na pohár pro vítěze extraligy už pár měla. Navzdory svému mládí je harcovnicí, vždyť poprvé vešla do extraligové šatny ve čtrnácti letech. Často si tohle období prohlíží v kronice, kterou jí maminka vede už od minivolejbalu.
„Kolektiv byl jiný, musela jsem se přizpůsobit. Ještě nějakou dobu jsem nevěřila, že jsem v extralize žen, ale byla jsem za to vděčná. Pan trenér Pommer mě vzal do kádru, abych v covidu mohla trénovat. Profíci to měli povolené, já tak nemusela sedět doma jako kadetky nebo juniorky,“ vysvětluje, co jí na elitní scénu kromě talentu a výkonnosti dostalo.
Šok z nástupu mladých holčin – kromě Jedličkové povýšila mezi ženy i její vrstevnice Aneta Bauerová – šel vycítit i v extraligové kabině.
„Holky samy byly vyjukané, protože nikdo mladší dvaadvaceti let tam nebyl. Bylo divné, když se takoví dva mlíčňáci mezi nimi objevili,“ přiznává Jedličková. „Chvilku trvalo, než jsme si zvykly. A hodně mi to dalo. Štěstí, že jsem stihla ještě Helču Hrdličkovou a Ivu Kaluskovou, která ze mě chtěla vymačkat co nejvíc. Já to tehdy nechápala, teď to vím.“
Že by si dospělé volejbalistky před dětskými kolegyňkami zamkly pusu na sedm západů, to nehrozilo. Obě měly uši jako radary. „S bývalou spoluhráčkou Aničkou Pospíšilovou, která přešla na beach, jsme nedávno vzpomínaly, jak se v kabině bavily o různých intimních věcech a chlapech. A já tam seděla, oči vykulené. Asi jsem s tím v pohodě, nezkazilo mě to, žádné trauma nemám,“ chichotá se Jedličková.
Už ve čtrnácti měřila 185 centimetrů, takže se pod vysokou sítí neztratila. Zastavila se na 191 centimetrech, ideální parametr pro blokařku. „V mládežnickém nároďáku mě zkoušel pan Luboš Bednář na pozici univerzála, líbilo se mi to, ale v klubu to u pana Pommera neprošlo. Řekl ne. Místo mě se na účku chytila Monča Brancuská a teď válí v extralize,“ připomíná.
Blokování míčů u sítě patří mezi královské disciplíny. A když Jedličková zastaví smeč soupeře, cítí se podobně snad jako fotbalista při gólu. „Husina projede celým tělem, ani nevím, kde mám hlavu, jen se raduju a vím, že to byla s prominutím deka jako prase,“ vykresluje zaníceně.
Blokař táta, blokařka máma, ona také – a tím výčet nekončí: „I můj přítel Tomáš Flegr je volejbalista a blokař. Paradox. Hraje nejvyšší soutěž za Beskydy. Jen moje mladší, sedmiletá sestra zdědila levou ruku po tátovi, což pro blokaře v ženském volejbalu není ideální. Když u našeho sportu vydrží, může být třeba účko.“
Jedličkovou v hledání lásky centimetry nad běžný průměr neomezily, v praktickém životě se s tím musela prát víc. „Někdy jsem měla nápady: Ježíš, proč musím být tak vysoká? Vždyť na mě není oblečení!“
Trampoty se sladěním školy a sportu ovšem vyřešila už dávno, navštěvuje čtvrtý ročník sportovního gymnázia a brzy bude skládat zkoušku z dospělosti.
„Naštěstí na jaře nemáme žádné reprezentační soustředění, můžu být více ve škole než minulý rok. Skloubit studium s extraligou je náročnější, ale už pár let jsem v tom koloběhu a už mám očíhnuté, co můžu a co ne. Teď trávím hodiny v knížkách, i na cestách. Bohužel když sednu do týmového tranzitu, hned mi spadnou víčka. Kdo řekne, že se maturity nebojí, kecá. Možná to taky budu prohlašovat, až to budu mít černé na bílém.“
Na hobby jí v současnosti žádný prostor nezbývá. „Když se ptali ve škole, jaké máme koníčky, já řekla volejbal a školu. Oni: A co dál? Já na to: Na nic víc není čas, den má jen 24 hodin,“ potřebuje ho natáhnout. „Ráno vstanu, pak škola, po ní domů nebo rovnou na trénink, večer úkoly a učení, to je moje jediná náplň.“
Ve studiu hodlá pokračovat na vysoké škole. „Ještě je všechno ve hvězdách. Pět sezon v Ostravě bylo a je krásných, třeba se ale poohlédnu po něčem novém,“ řeší, zda by jí svědčila změna prostředí. Do budoucna sní i o zahraničním angažmá.
Těžit by z toho mohla rovněž česká reprezentace. Poprvé ji pozvali už jako šestnáctiletou na týdenní kemp. „Hezké nakouknutí. V sedmnácti už jsem s národním týmem strávila čtyři měsíce, hrála jsem Golden League a byla i na mistrovství Evropy,“ zmiňuje svůj dosud životní zážitek z roku 2023. „Úžasné. Bylo vtipné, když se smečařka Helča Havelková ptala, pokolikáté je kdo na Evropě. Já zvedla jeden prst, ostatní holky čtyři nebo pět. Dlouhé, krásné tři týdny. A hlavně úspěšné pro nás.“
Češky postoupily ze základní skupiny a až ve čtvrtfinále play off je zastavily úřadující mistryně světa ze Srbska, pozdější finalistky. „Výhra nad Němkami byla sladká. Hrát proti Turkyním, které potom získaly titul, byla nádhera. Vidět modly, ke kterým vzhlížíte, Vargasovou, Karakurtovou, blokařku Günesovou… Anebo jsem bránila Srbku Boškovičovou, světovou šampionku, sama jsem tomu nevěřila,“ žasne Jedličková ještě teď.
Možná nastane doba, kdy naopak protihráčky budou brát jako poctu, že nastoupily zrovna proti ní.
Elen Jedličková je devatenáctiletá volejbalistka, která se vypracovala do reprezentace a stala se jednou z klíčových hráček v týmu. Její talent a vášeň pro volejbal jsou zjevné, ačkoli se zdálo, že jablko padne daleko od stromu. Její otec a matka byli také volejbalisté, ale o tomto sportu se v rodině příliš nemluvilo.
Elen začala s volejbalem omylem ve škole a od té doby se mu věnuje s nadšením. I když měla možnost vyzkoušet si různé sporty, volejbal ji oslovil nejvíce. Své dovednosti zdědila po otci, ale temperament po matce, která je podle ní divoká a vášnivá.
Jedličková se stala známou svou zuřivostí a vášní na hřišti. Její emoce jsou nepopsatelné, když dokáže zablokovat soupeře nebo zahrát skvělý smeč. I když někdy dostane kritiku za svou hlasitost a intenzitu, pro trenéry je to požehnání mít hráče s takovým nasazením.
V její kariéře už má za sebou několik výher a doufá, že jednou získá titul v extralize. Navzdory své mladému věku už má za sebou mnoho úspěchů a zkušeností jak v klubovém, tak i reprezentačním dresu. Snaží se skloubit studium na sportovním gymnáziu s profesionálním volejbalem, což není vůbec snadné.
I přes své sportovní úspěchy si Elen udržuje skromnost a pokoru. Sní o tom, že jednou bude hrát v zahraničí a reprezentovat Českou republiku na mezinárodní scéně. Její cesta k vrcholu je plná tvrdé práce, obětí a odhodlání.
Elen Jedličková je inspirací pro mladé volejbalistky a ukazuje, že s vášní, nasazením a tvrdou prací je možné dosáhnout svých snů. Její příběh je dokonalým příkladem toho, jak láska k sportu a odhodlání mohou vést k úspěchu na vrcholné úrovni.
