Jak si užíváte životní přeměnu z atletky na humanitární pracovnici, pokud to nazývám správně?
Klidně může být, přesněji pracuju pro ministerstvo vnitra, je to státní zaměstnání. Užívám si to, zároveň je to náročné, protože jsem byla zvyklá na fyzickou aktivitu a režim pro tělo, nejen pro mysl. Ale hrozně jsem se těšila na ten řád, který jsem měla naposled ve škole. Ráno vstanete a jdete mezi jiné lidi, než jsou vaši kolegové z atletického týmu. Chtěla jsem se tímto směrem jednou vydat. Je to výzva, baví mě to.
Co rozhodlo o přerušení oštěpařské kariéry? Hlavně zdravotní problémy?
Určitě. Cítila jsem, že i když se snažím a makám, už v tom nejsem dobrá. Že když přidám na práci, tak se nic nezlepší. Naopak jsem tím více tlačila na tělo a na zraněné rameno, které už nezvládalo házet oštěpem. Jinak bych bojovala dál, ale nechtěla jsem něco dělat naplno, přitom špatně a nemít prostor na zlepšení. Teď se těším, že mi doktor Hudeček z Brna s ramenem pomůže. Shodou okolností mi ho doporučili naši lékaři na misi v Pobřeží slonoviny, celé se to hezky propojilo.
S tím, co jste cítila, vás přestala bavit i atletika jako taková?
Pořád jsem tlumila bolest, abych byla schopná oštěpem házet. Už mi to přišlo jako něco normálního, co dělat musím. Zpětně si říkám, že kdyby mi došlo, že nemusím to tělo tlačit dál, ale zastavit se a opravit to, třeba by věci mohly být jinak. Tehdy jsem si ten přístup nepřipustila. Na házení jsem se ani netěšila, protože tam nebyla koncentrace na výkon a zlepšení, ale jen na to, ať to vydržím od začátku do konce.
Říkala jste, že v nové práci můžete začít na světě tvořit hodnotu, která má smysl. Takže myšlenky od sportu utíkaly tímto směrem?
Je to tak. V Americe na univerzitě jsem vystudovala bakaláře v mezinárodních vztazích, magistra jsem pak dodělala na Karlově univerzitě. Takže tímhle směrem mi myšlenky utíkaly často. Dala jsem si na jednu váhu oštěp, kterým házím sice ráda, ale špatně, a na druhou váhu konečně začít posouvat se jiným směrem. Jako sportovec totiž něco vystudujete, vidíte spolužáky, jak se někam posouvají, ale vy tu možnost nemáte, i když sport máte samozřejmě rádi. Do pracovního procesu nastupujete po třicítce a ostatní jsou už jinde. Těšila jsem se, až do toho vlaku jednou nastoupím a Afrika byl vždycky můj sen. Jsem ráda, že to zažívám a učím se strašně moc nových věcí.
V listopadu jste byla v rámci programu MEDEVAC v Africe na humanitární misi poprvé. Popisovala jste to jako křest ohněm, tak co bylo tím největším šokem?
V první řadě jazyková bariéra. Byla jsem na dva týdny v Pobřeží slonoviny a snažím se učit francouzsky, abych se tam domluvila. Byla jsem zvyklá, že anglicky se všude domluvím v pohodě, takže jsem s tím musela pracovat. A je to prostředí, kde pomáháte lidem, kteří na tom v té chvíli nejsou dobře, takže křest ohněm bylo poznání té reality nemocničního prostředí. Dále jsem si musela najít svou roli v tom celém procesu. Člověk si myslí, že jede do Afriky a zachrání svět, ale já jsem si potřebovala najít to, kde bych mohla být užitečná, kde je moje přidaná hodnota, aby mise dobře dopadla a abych lidem co nejvíce pomohla.
Co jste tedy měla na starosti?
Pomáhala jsem tomu, aby místní lékařský personál fungoval lépe a efektivněji. Aby naši čeští lékaři měli k práci všechno, co potřebují. Dále jsem měla na starosti komunikaci s místními politickými a správními autoritami. A nejvíce se mi líbila komunikace s rodinami, s dětmi. Malovala jsem si s nimi, pouštěla jim Netflix. Kde nebyl personál, mohla jsem být já. Nenapadlo by mě, že se k tomuhle dostanu, a naprosto mě to naplňovalo.
Takže obecně řečeno jste měla na práci organizaci? Jak jste se vůbec k té pozici dostala
Ano, organizace byla to, s čím jsem tam jela. Dostala jsem se k tomu tak, že jsem hledala možnosti na internetu a našla vypsaný konkurz. Zkusila jsem to, sedlo to a náhodou jsem mohla vyrazit rovnou do vysněné Afriky.
Nikdy vám osud lidí na nejchudším kontinentu nebyl lhostejný?
Vždy mě bavila politická témata, geopolitika, co se děje jinde ve světě. A když se řešila humanitární pomoc, směřovalo to často do Afriky. Navíc jsem do Jižní Afriky jezdila na atletická soustředění, ten kontinent se mi celkově líbí, jak je rozmanitý a každý stát vypadá jinak. Tamní kultury jsou mi blízké. Dávalo by mi smysl jezdit pomáhat i jinam, ale životní cesta mě nějak vede do Afriky.
Mluvila jste o tom, že bylo těžké přijmout realitu nemocničního prostředí v Africe. Poznala jste, že co je v Česku samozřejmostí, to je pro Afričany vzácnost?
Přesně tak, plus ten úhel pohledu tamních lidí. Já jsem přijela z Česka a bylo to pro mě náročné, ale pro ně je to realita a berou ji, jak je. Jsou schopni v tom fungovat, podporují se v rodinách a komunitách. To mi přišlo obrovské. Díry v systému oni takhle lepí, bylo to něco pozitivního. Dokážou se o sebe postarat a podpořit se. Operace, které jsou pod MEDEVACem, mají hrazené, ale jinak se často stává, že se na to skládá celá rodina. Narazila jsem třeba na člověka, který měl odoperovanou jen část nohy, protože na zbytek nebyly peníze. Jsou to situace, které vám otevřou oči.
Takže první mise splnila účel v tom, že jste opravdu tvořila hodnotu, která má pro vás smysl?
Došlo mi, že tohle je ten důvod, proč jsem to studovala. Celý ten program má velký smysl, co všichni členové týmu budují… Když se nad tím zamyslím, přesah jde dál, není to pomoc jen na tom místě. Rozvíjí to vztahy naší země s africkými zeměmi, ovlivňuje to spoustu věcí. Je skvělé, že jako Češi jsme součástí.
Původně jste měla jet pomáhat na Ukrajinu, je to pravda
Byly vypsané dvě pozice a já jsem měla to štěstí, že jsem byla vybrána jako koordinátor pro Afriku. Popravdě bych s Ukrajinou neměla problém, dává mi to smysl i tam. Afrika mi ale byla vždy bližší.
Bylo by to jiné v tom, že na Ukrajině třetím rokem zuří válka.
Jsem asi blázen, ale naopak mi přijde, že o to větší smysl by mělo na Ukrajinu jet. Týmy nejezdí přímo do válečné zóny, jezdí se do Lvova. Pokud bych byla tam, taky bych cítila velký smysl té pomoci.
Nechtěl jsem tím říct, že v Africe žádné nebezpečí nehrozí. Musíte mít dobrodružnou povahu, že?
Asi ano, myslím, že tohle mám trošku po mamce. Cítím, že těmito směry mě to táhne a v situacích, kdy bych měla cítit obavy, tak je necítím.
Co vás v nové práci čeká dál?
Vize je, že budu v tomhle pokračovat. K tomu mám ještě další projekty. Snažíme se v rámci nadace pomoct českým sportovcům i para sportovcům najít cestu ke studiu v Americe. Já osobně teď hledám správnou dynamiku mezi těmi projekty. Všechno mě to baví, všechno má smysl a musím to nějak uchopit, což je výzva.
Dříve jste byla talentovaná fotbalistka, potom jste přešla k atletice. Příjmení jste si změnila ze Šedivé na Gillarovou poté, co si váš táta vzal mámu na popud sázky, že na ME 2018 v Berlíně postoupíte do finále. Teď přišel ve vašem životě další netradiční zlom. Jako byste přitahovala zajímavé příběhy, nemyslíte?
(úsměv) Je to možné. Na životě mě baví, když přichází příležitosti, které má smysl využít. Žití je pak takové dynamičtější, mám to ráda, naopak se snažím najít nějakou stabilitu, abych nereagovala na úplně každou příležitost, která mě nadchne.
Zároveň jste atletice neřekla definitivní sbohem, že? Existuje šance, že se v budoucnu vrátíte?
Kdybych řekla, že končím definitivně, bojím se, že bych se toho potom držela zuby nehty, i kdyby to mělo být jinak. Těším se na operaci ramene, a pokud se něco změní a uzraje ve mně, že chci oštěp ještě zkusit, tak to zkusím. Je to případně hodně daleko.
Na anglické Wikipedii už u vaší atletické kariéry svítí slovíčko „retired“, doslovně „v důchodu“, ale není to tedy úplně pravda.
(úsměv) Tak to je zajímavé. Možné to je, třeba to tam zůstane, uvidíme. V tomhle je pro mě velkým vzorem Nikča Ogrodníková. Když vidím, s jakou radostí trénuje a baví ji to, i když teď čeká miminko. Hezky si ten život poskládala. Když se s ní vidím, hodí mi to vždycky jiskřičku, že oštěp možná ještě zkusím.
Česká atletka Barbora Špotáková, dvojnásobná olympijská vítězka a mnohonásobná mistryně světa, nedávno prozradila, že se po skončení atletické kariéry věnuje humanitární práci pro ministerstvo vnitra. Přestože se původně chtěla věnovat atletice, zdravotní problémy a pocit nedostatečnosti ji vedly k rozhodnutí změnit směr svého života.
Barbora Špotáková popisuje svou transformaci z atletky na humanitární pracovnici jako výzvu, kterou si užívá. Přestože se musela naučit nový režim a přizpůsobit se novému prostředí, cítí se šťastná, že může být užitečná a pomáhat lidem.
Zdravotní problémy s ramenem jí bránily v pokračování ve sportovní kariéře a nakonec ji vedly k rozhodnutí ukončit atletickou činnost. Přesto si udržuje naději, že po operaci ramene by se mohla vrátit k oštěpu a zkusit to znovu.
Barbora Špotáková nedávno absolvovala humanitární misi v Pobřeží slonoviny, kde pomáhala organizovat lékařský personál a komunikovat s místními autoritami. Popisuje tuto zkušenost jako otevření očí a uvědomění si rozdílů mezi životem v Evropě a životem v Africe.
I přes svou novou práci v humanitárním sektoru neřekla Barbora Špotáková definitivní sbohem atletice. Má stále naději, že se jednoho dne vrátí k oštěpu a znovu se pokusí dosáhnout vrcholových výkonů.
Její příběh ukazuje, jak život může přinést neočekávané změny a jak důležité je být otevřený novým možnostem a výzvám. Barbora Špotáková je inspirací pro mnoho lidí, kteří hledají smysl a účel ve svém životě.
