Dost jeho vrstevníků si v současné zrychlené době připadá ztraceně. Když se narodili, neexistovala ještě ani Československá televize. Dnes si můžou na obrazovce naladit jeden ze stovek programů, ovšem oni už zabloudí v ovladači a dál se nedostanou.
Miroslav Koubek je jiný kalibr. I když se momentálně hraje úplně jiný fotbal, než jaký zažil coby brankář pražské Sparty, pokrok ho nezahubil. Naopak. Pracuje rád s videem, GPS daty i pokročilými statistikami. A po šedesátce si nechal vytetoval na předloktí na počest dobytí mistrovského titulu s Plzní malou kérku.
Věk je prostě pro něj jen číslo.
Kdo by o tom chtěl pochybovat, nechť zaklepe na dveře jeho kanceláře a pak už může jenom naslouchat stručnému monologu nejstaršího tuzemského prvoligového trenéra:
„Uvnitř se cítím pořád mlád a trénování mě pořád baví. To je hlavní motor – musí vás to bavit! Necítím vyhořelost. Že jsem po zápase víc unavený než dříve, je fakt. No tak si trošku víc odpočinu. Ale není tam syndrom vyhořelosti typu – zase mám vymýšlet trénink, mě to nebaví. Moje hlava se k tomu donutí a nedělá to s odporem. Uvnitř se cítím stejně, jako když jsem to dělal před dvaceti lety.“
Tohle mi Miroslav Koubek prozradil, když jsme spolu vedli v polovině podzimu rozhovor pro odborný časopis Fotbal a trénink. Bylo velmi složité najít v jeho programu skulinku. Viktoriáni totiž jeli (a stále jedou) na centrifuze zápasů na domácí a mezinárodní frontě. Jejich kouč proto makal (a maká) od rána do noci jako lodní šroub. Až v devět večer měl tehdy dopracováno a dozařizováno.
„Prakticky nemám žádný privátní život,“ konstatoval a pokračoval: „Analyzování vlastního výkonu a hry soupeřů je největší žrout času. Když rozebírám zápas, samozřejmě se k něčemu vracím a přemýšlím, jak to udělali. Takže se nedívám jako fanoušek 90 minut, ale jeden zápas mi trvá třeba dvě a půl hodiny. Vracím se, abych všemu přišel na kloub. Zároveň znám naše herní schéma, a tak přemýšlím, jak je na daného soupeře napasovat.“
Jenže na prosezené hodiny u televize zapomenete ve chvíli, kdy vidíte, že to není vyhazování energie do luftu. A to tedy v případě Koubka a Plzně není.
Bojovníci ze západu sice rozpočtem patří ke spodní části startovního pole, přesto ve dvou po sobě jdoucích sezonách vydřeli postup do play off. Navíc přidali šňůru 25 zápasů v řadě bez porážky. A kdyby neměli na trávníku slavné italské Fiorentiny od 67. minuty o jednoho hráče na hřišti méně, mohli se prodrat mezi čtyři nejlepší mužstva minulého ročníku Konferenční ligy!
Jaká kouzla za tím vězí?
Žádná, jen Koubkův selský a pragmatický rozum. „Proti vyspělosti musíte použít trošku toho šalamounství. Byla mi vyčítána jistá obezřetnost v zápasech s Fiorentinou, ale přispěli jsme dvěma remízami v normálním čase k bodům do koeficientu, a dokonce k tomu klíčovému, který rozhodl o tom, že český mistr hraje příští podzim přímo základní část Ligy mistrů,“ připomíná.
Je založením pragmatik. Brian Priske vyrukoval se Spartou na Liverpool s otevřeným hledím, a i když schytal dva debakly podtržené jedenácti inkasovanými góly, pochvaloval si odvahu. Trenérský bard by to neudělal. Považuje to za dobrovolný náraz hlavou do zdi.
Přitom hlavu má hodně tvrdohlavou. Kdyby ne, nebyl by dnes tam, kde je. Svět sportu by ho minul.
Na pražském Žižkově vyrůstal v nesportovní rodině. Tatínek miloval dějiny a přečetl tuny historických knížek, maminka pečovala o domácnost. Malý Mirek však prchal klasicky po škole co nejrychleji z domu, aby mu na žižkovských pláccích neunikl jediný mač s kámoši.
Ale nebyl jen blázen do fotbalu. Učaroval mu i basketbal, který válel souběžně do dorosteneckého věku. Pak se musel rozhodnout, čemu dá přednost, a zvítězily kopačky. Vlastně brankářské rukavice. Správná volba, postupně se z něj vyklubal brankář pro sparťanské áčko. S ním se vydal i na atraktivní zájezd do Jižní a Střední Ameriky, který trval čtyřicet dnů a byl obohacen o utkání s národními týmy Ekvádoru, Hondurasu nebo Kolumbie.
Kvůli kariéře však nezapomněl ani na studium. Složil státnice na Fakultě tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy v Praze. Stal se z něj promovaný trenér. Když si v jednatřiceti zlomil kotník, nebylo o jeho dalším směřování pochyb.
Hned začal bourat mýtus, že brankář nikdy nemůže být dobrým trenérem celého týmu, protože přece vidět fotbal z brány je něco jiného, než co prožívá hráč v poli. Kdybychom přistoupili na tuhle teorii, Dino Zoff, legendární gólman Juventusu, by nemohl přivést Itálii na Euru 2000 ke stříbru. Navíc nezapomínejme Koubkovu mnohaletou basketbalovou průpravu, která ho naučila si správně hrát s prostorem.
Nebyl trenérskou rychlokvaškou jako řada internacionálů, kteří díky svému jménu okamžitě získali místo hlavních koučů u seniorských ligových týmů. Cestu vzhůru si prošlapával postupně.
Vybudoval si pověst tvrďáka
Plusem bylo, že s vysokoškolskou vědomostní výbavou si uměl důležité komponenty z kondice, psychologie i taktiky propojovat a dávat do souvislostí. Také ho ani po obdržení profi licence neopustila touha neustále se vzdělávat.
„Nižší soutěže byly pro hledání mého vlastního trenérského rukopisu velmi prospěšné. Snažil jsem se nic nekopírovat a sledovat moderní fotbalové trendy. Našel jsem si svůj směr a filozofii,“ vzpomínal Koubek ve viktoriánském zápasovém bulletinu.
Postupem let si na lavičce a v kabině vybudoval pověst nekompromisního tvrďáka, pro mnohé dokonce drába. Když ho vyhazovali z Hradce Králové, jedním z leitmotivů byla přílišná náročnost na hráče a okolí.
Provinční mužstvo z východu Čech přitom s touhle náročností došlo s Koubkem na střídačce první rok k šestému místu a také do semifinále domácího poháru, což byla nejúspěšnější sezona votroků od roku 1960. Z prodeje Jana Mejdra do Sparty, Jana Krále do Eupenu a Adama Vlkanovy do Plzně navrch do klubové kasy připlulo 40 milionů korun.
Na druhou stranu nedělejme z Koubka učitele z církevní školy. I on tu a tam nejde daleko pro ostřejší slovo. Pokaždé, když se někdo nedrží jeho mantinelů. Ale v zahraničí se také nikdo s nikým nemaže. Nedodržuješ klubové principy, pak tu nemůžeš být! Bez toho by nefungovaly Liverpool ani Barcelona. Ostatně o dvojnásobné náročnosti v elitních zahraničních fotbalových organizacích slyšíme české legionáře vyprávět vždy, když přestoupí za západní kopečky.
Trenérský doyen se o nálepce nesmlouvavého rasa rozpovídal v interview pro Fotbal a trénink:
„Ano, jsem temperamentní, někdy dokážu zařvat. Ale řeči o tom, že jsem někomu někdy nadával, jsou nesmysly a sprostá lež. Že hráče dokážu sepsout, když si neplní věci, to dokážu. Ale ctím, aby hráč byl můj partner. Není však můj styl se hráčům podbízet, já tomu říkám jupíkovat. Chytat hráče okolo ramen a ptát se – Pepíku, co ty na to – mi nesedí. Držím si odstup a snažím se být k hráčům profesionální a spravedlivý. Když vidím práci a výkonnost, nemám problém postavit šestnáctiletého hráče a dvaatřicetiletého posadit, když je to u něj obráceně. Snažím se být ten, který přesvědčí hráče, že by si ho mohli třeba i vážit. Když hráče trenér nepřesvědčí, neváží si ho. Určitě si nevyvolávám autoritu bezduchým řvaním. Po tom vůbec netoužím! Snažím se hráče přesvědčit informacemi.“
Nemějte strach, že by pořádné informace nenachystal svěřencům na odvetu s Ferencvárosem Budapešť. Zároveň si buďte jistí, že nebude chtít spoléhat na náhodu a štěstí.
„Jsem pedant na to, aby mužstvo hrálo vědomě v obou fázích hry. Všechno je otázka nácviku. Není to tak, že jen přijdeme na hřiště a zahrajeme si. Neděláme cvičení pro cvičení, i střelecká cvičení dáváme do formy, aby to odpovídalo principům naší hry a typologii našich hráčů. I do stavěček dáváme hráčům úkoly odpovídající našemu způsobu hry. Presink, represink – to musí být v každé sekvenci na plné pecky!“
Před nástupem na zelený koberec nebude chybět ani tradiční nabuzovací procedura. Koubek si pro každý zápas hledá vždy něco speciálního. Nejde o motivační pohádky, z kterých by si hráči uvnitř utahovali, ale o hmatatelné příklady.
„Třeba před cestou na PAOK Soluň jsem týmu zdůrazňoval, že PAOK vyřadil Malmö. To zase vyřadila Sparta a my se Spartou hrajeme padesát na padesát. Tak kluci, jdeme do toho! Předkládám zkrátka hráčům fakta. A čím víc kluci hrají těžkých zápasů, tím víc si věří.“
Sebedůvěra bude proti Ferencvárosi potřeba. Jedině s ní půjde otočit nepříznivé skóre z úvodního utkání v Budapešti 0:1 a dosáhnout na postup do osmifinále druhé nejprestižnější evropské pohárové soutěže.
Pak by nabral trenérský rozkvět důchodce Koubka ještě větších rozměrů!
Miroslav Koubek: Hvězdný penzista táhne Plzeň šalamounstvím
Dost jeho vrstevníků si v současné zrychlené době připadá ztracených. Když se narodili, neexistovala ještě ani československá televize. Dnes si mohou na obrazovce naladit jeden ze stovek programů, ovšem oni už zabloudí v ovladači a dál se nedostanou.
Miroslav Koubek je jiný kalibr. I když se momentálně hraje úplně jiný fotbal, než jaký zažil jako brankář pražské Sparty, pokrok ho nezahubil. Pracuje rád s videem, GPS daty i pokročilými statistikami. A po šedesátce si nechal vytetovat na předloktí na počest dobytí mistrovského titulu s Plzní malou kérku.
Věk je pro něj jen číslo.
Kdo by o tom chtěl pochybovat, nechť zaklepe na dveře jeho kanceláře a pak už může jen naslouchat stručnému monologu nejstaršího tuzemského prvoligového trenéra:
„Uvnitř se cítím pořád mlád a trénování mě pořád baví. To je hlavní motor – musí vás to bavit! Necítím vyhořelost. Že jsem po zápase víc unavený než dříve, je fakt. No tak si trošku víc odpočinu. Ale není tam syndrom vyhořelosti typu – zase mám vymýšlet trénink, mě to nebaví. Moje hlava se k tomu donutí a nedělá to s odporem. Uvnitř se cítím stejně, jako když jsem to dělal před dvaceti lety.“
Tohle mi Miroslav Koubek prozradil, když jsme spolu vedli v polovině podzimu rozhovor pro odborný časopis Fotbal a trénink. Bylo velmi složité najít v jeho programu skulinku. Viktoriáni totiž jeli (a stále jedou) na centrifuzi zápasů na domácí a mezinárodní frontě. Jejich kouč proto makal (a maká) od rána do noci jako lodní šroub. Až v devět večer měl tehdy dopracováno a dozařizováno.
„Prakticky nemám žádný privátní život,“ konstatoval a pokračoval: „Analyzování vlastního výkonu a hry soupeře je největší ztrátou času. Když rozebírám zápas, samozřejmě se k něčemu vracím a přemýšlím, jak to udělali. Takže se nedívám jako fanoušek 90 minut, ale jeden zápas mi trvá třeba dvě a půl hodiny. Vracím se, abych všemu přišel na kloub. Zároveň znám naše herní schéma, a tak přemýšlím, jak je na daného soupeře napasovat.“
Jenže na prosezené hodiny u televize zapomenete ve chvíli, kdy vidíte, že to není vyhazování energie do vzduchu. A to tedy v případě Koubka a Plzně není.
Bojovníci ze západu sice rozpočtem patří ke spodní části startovního pole, přesto ve dvou po
