Když někdo řekne „papež“, většině lidí naskočí obraz přísného starce v bílé sutaně. Ale František? Ten byl jiný.
Měl srdce jako aréna – otevřené a hlučné. Kdyby nebyl knězem, klidně by mohl být trenérem mládežnického týmu, co má místo bílé sutany šálu San Lorenza a místo berly píšťalku.
Ano, San Lorenzo – slavný klub z Buenos Aires – byl jeho celoživotní láskou. A nestyděl se za to ani po zvolení papežem.
Klidně mezi audiencemi kouknul na výsledky, přijal dres s vlastním jménem a číslem 1, který mu klub poslal, a s úsměvem řekl: „Ano, jsem jejich fanoušek. Byl jsem, jsem a budu.“
Papežův členský průkaz klubu San Lorenzo:
Ale František neprožíval jen zápasy na dálku. On prožíval i lidi, co sport milují. Když za ním v roce 2019 přišla panamská sportovkyně Ximena de Varelaová, nikdo nečekal, že to bude víc než jen pár vteřin fotky.
Jenže Ximena vytáhla z kapsy zlatou medaili ze speciální olympiády a s pokorou mu ji vtiskla do dlaně.
„Tahle medaile je moje největší pýcha,“ řekla mu. „Ale chci, abyste ji měl vy. Za nás všechny.“ František ji nevzal jako cennost. Vzal ji jako poselství – že sport není o výhrách, ale o odvaze.
A podobných okamžiků zažil spoustu. V roce 2024 zahajoval Světový den dětí na Olympijském stadionu v Římě. Byl už slabý, sotva chodil. Ale když přišel malý kluk s míčem a vedle něj stál Gianluigi Buffon, František se narovnal, zvedl nohu a – bum. Jemný, ale symbolický výkop.
Tribuna bouřila. Děti jásaly. Papež rozdával úsměvy, podpisy, sladkosti. Ten kop nebyl o fotbale. Byl o tom, že i ve svém věku věřil, že každé dítě má právo na radost.
Zato setkání s hráči NBA bylo trochu jiné. V roce 2017 pozval několik z nich – třeba Kyla Korvera – aby mluvili o nespravedlnosti a odpovědnosti sportovců. Nebyla to klasická audience, kde se požehná a jde se dál. Byla to debata. O světě. O tom, co je fér a co ne.
„Sport je jako tým. Máte různé lidi, různé schopnosti, různé role. Ale cíl je společný – hrát, růst, být lepší,“ řekl tehdy František. A Korver? Ten si odnesl víc než jen duchovní zážitek. Odnesl si novou motivaci.
František sport miloval, protože věřil, že má sílu spojovat. Ve světě plném bariér, plotů a nepochopení byl sport mostem. V roce 2024 například vyzval k celosvětovému příměří během olympiády v Paříži.
Nešlo mu o gesto do médií, šlo mu o princip. „Sport má moc umlčet zbraně, i kdyby jen na chvíli. A ta chvíle může znamenat vše,“ napsal tehdy ve svém poselství.
A co říkal na vrcholový sport? Obdivoval dřinu, ale varoval před tlakem. Často připomínal, že výsledek není všechno. Že i porážka může být vítězstvím – pokud se člověk nezlomí. Mladým sportovcům často říkal: „Vy jste vzorem. Ne tím, že dáte gól. Ale tím, jak se zvednete, když spadnete.“
Zajímavé bylo i to, že nikdy nezapomínal na „malé sporty“. Nešlo mu jen o fotbal nebo basketbal. Bavilo ho sledovat zápasy paralympioniků, obdivoval gymnastky i maratonce. Všude, kde se bojovalo srdcem, tam byl doma.
Teď už papež František odešel. Dnes zmlkla jeho slova, ale zůstaly příběhy. Příběhy lidí, kterým změnil život. Dětí, kterým vykopl míč do života. Hráčů, kterým daroval odvahu. Sportovců, kteří pochopili, že víra se nemusí hlásat nahlas – stačí, když ji žijí.
František, papež srdce jako aréna, který nosil dres a přijímal medaile
Když někdo řekne „papež“, většině lidí naskočí obraz přísného starce v bílé sutaně. Ale František? Ten byl jiný.
Měl srdce jako aréna – otevřené a hluboké. Kdyby nebyl knězem, klidně by mohl být trenérem mládežnického týmu, co má místo bílé sutany šálu San Lorenza a místo berly píšťalku.
Ano, San Lorenzo – slavný klub z Buenos Aires – byl jeho celoživotní láskou. A nestyděl se za to ani po zvolení papežem.
Klidně mezi audiencemi kouknul na výsledky, přijal dres s vlastním jménem a číslem 1, který mu klub poslal, a s úsměvem řekl: „Ano, jsem jejich fanoušek. Byl jsem, jsem a budu.“
Ale František neprojevoval jen zápasy na dálku. On projevoval i lidi, co sport milují. Když za ním v roce 2019 přišla panamská sportovkyně Ximena de Varelaová, nikdo nečekal, že to bude víc než jen pár vteřin fotky.
Jenže Ximena vytáhla z kapsy zlatou medaili ze speciální olympiády a s pokorou mu ji vtiskla do dlaně.
„Tahle medaile je moje největší pýcha,“ řekla mu. „Ale chci, abyste ji měl vy. Za nás všechny.“ František ji nevzal jako cennost. Vzal ji jako poselství – že sport není o výhrách, ale o odvaze.
A podobných okamžiků zažil spoustu. V roce 2024 zahajoval Světový den dětí na Olympijském stadionu v Římě. Byl už slabý, sotva chodil. Ale když přišel malý kluk s míčem a vedle něj stál Gianluigi Buffon, František se narovnal, zvedl nohu a – bum. Jemný, ale symbolický výkop.
Tribuna bouřila. Děti jásaly. Papež rozdával úsměvy, podpisy, sladkosti. Ten kop nebyl o fotbale. Byl o tom, že i ve svém věku věřil, že každé dítě má právo na radost.
Zato setkání s hráči NBA bylo trochu jiné. V roce 2017 pozval několik z nich – třeba Kyla Korvera – aby mluvili o nespravedlnosti a odpovědnosti sportovců. Nebyla to klasická audience, kde se požehná a jde se dál. Byla to debata. O světě. O tom, co je férové a co ne.
„Sport je jako tým. Máte různé lidi, různé schopnosti, různé role. Ale cíl je společný – hrát, růst, být lepší,“ řekl tehdy František. A Korver? Ten si odnesl víc než jen duchovní zážitek. Odnesl si novou motivaci.
František sport miloval, protože věřil, že má sílu spojovat. Ve světě plném bariér, plotů a nepochopení byl
