V olympijském Tokiu Daler po vítězném finále slavně zahodil přilbu, kterou mu pak japonští diváci vrátili. Proti Italovi Giorgiovi Ursimu, jehož na hrách podezřívali z dopingu, mu fandili skoro všichni.
Po návratu z olympiády, která byla pro Československo veleúspěšná, dostal Daler odměnu šest tisíc korun a ledničku navrch. Zlatem pod pěti kruhy na něj na kole od té doby navázali jen Anton Tkáč a Jaroslav Kulhavý.
A teď slavíte 85. narozeniny. Jak se vám daří?
Vzhledem k věku tak nějak normálně. Pomalu se všechno horší, ale zatím to jde. (úsměv) Oslava bude rodinná, těším se.
Venku se otepluje, těšíte se i na kolo?
To se neodkládá celý rok! Žádná velká změna není, akorát v tom teplejším počasí se lépe jezdí. Já to kolo jako dopravní prostředek používám stále. Už ani nevím, kolik toho za rok najezdím. Jezdím méně a pomaleji, nepřibývá to tak rychle jako dříve, ale nějaké stovky kilometrů to jsou. Pokud možno, už jezdím spíš po rovině než do kopců.
Zvládáte i další sporty?
Snažím se. Sem tam nějaké výlety, v zimě občas běžky nebo sjezdovky. Když je v Brně zamrzlá přehrada, tak brusle. Hýbu se.
Jak dlouho už na kole vlastně jezdíte?
Těžko říct, kolik mi bylo, když jsem začínal s cyklistikou obecně jako děcko. Ale první závody jsem jel v 16 letech, to si pamatuju dobře. Hned se mi podařilo vyhrát, jel jsem pět městských kritérií, která se tehdy hodně jezdila, a třikrát jsem vyhrál, dvakrát jsem byl druhý.
Takže hned jste věděl, že cyklistika bude správnou volbou?
Je jasné, že když se daří, tak to člověka více baví. Ale mě to bavilo i bez těch vítězství.
Jak jste se pak dostal k dráhové cyklistice?
Začínal jsem v Brně ve Slavii Žabovřesky, což byl malý oddíl, kde byli převážně silničáři. Později se založil oddíl Favorit Brno, ten už se specializoval na dráhovou cyklistiku a přešel jsem tam. Tím bylo dané, že budu dráhař. Tam bylo těch závodů za rok opravdu hodně, takže na silnici už moc času nebylo.
Zároveň jste nebyl cyklistickým profesionálem, pracoval jste v brněnské Škodovce, tehdejších Fučíkových závodech. Kolik času jste vůbec měl na cyklistický trénink?
Trénoval jsem ráno před prací, to jsem praktikoval skoro pořád. Vstával jsem v pět ráno a než jsem šel do fabriky, jezdil jsem na kole. V úterý a čtvrtek jsme trénovali společně v oddílu, tam bylo toho času více. V té době bylo příjemné, že aut nebylo moc, dalo se v pohodě jezdit po silnicích.
Jak vám změnil život ten olympijský triumf v Tokiu?
Výrazně. Po návratu z Tokia jsem ještě byl v té Škodovce, ale za rok se funkcionáři z Favoritu domluvili, že mě vezmou do Dukly, abych měl lepší podmínky.
Takže až po té zlaté medaili jste se stal profesionálem?
Dá se říct, že téměř profesionálem. Ale třeba před olympiádou jsme měli soustředění v Bratislavě a už od začátku roku 1964 do olympiády jsme byli vojáci. Sem tam jsme něco vojenského dělali, nějaké škrábání brambor nebo házení uhlí v kotelně, ale jinak jsme měli hlavně spoustu času na přípravu na kole.
Za vítězství na olympiádě jste pak dostal šest tisíc a ledničku, že ano?
Je to tak, ledničku mi daly ty Fučíkovy závody, kde jsem byl zaměstnaný, to nebyla oficiální odměna. (úsměv) Šest tisíc bylo daných, dostal jsem to já, dostala to Věra Čáslavská. Ale peníze v té době nebyly všechno, mělo by to tak být pořád. Kdybych dělal sport pro peníze, tak bych na kole asi nejezdil.
Ve finále v Tokiu jste bojoval s Italem Ursim. Měli jste na Italy pifku kvůli tomu, že se ve spojitosti s nimi spekulovalo o dopingu?
Abychom neviděli, co všechno dělají, tak možná jako jediní bydleli stranou olympijské vesnice. Byli někde na hotelu. Díky tomu mi v tom finále hodně fandili i zástupci ostatních zemí, ať už jsem ty závoďáky znal, nebo ne. Italové měli trenéra, který byl dopingovými praktikami poměrně známý. Až tak oblíbení mezi cyklisty nebyli, vyhrávali toho až moc.
Jak jste to měl v dalších letech po olympiádě? Byl to u vás boj mezi dráhou a silnicí?
Chtěl jsem se prosadit i na silnici, ale moc mi to v té době nedovolovali. Když byly třeba nominační závody před Závodem míru, mohl jsem být klidně nejlepší z Čechoslováků, ale stejně jsem jet nemohl, protože mi řekli, že bych tam ztratil rychlost. Viděli ve mně dráhaře, nic jsem proti tomu nemohl dělat.
Povedlo se to až před třicítkou, kdy jste nakonec na silnici závodil za francouzský tým Frimatic.
Měl jsem nějaké kilometry na silnici najeté i tak. Když se třeba závodilo v Plzni, dojel jsem tam na kole, odzávodil jsem a jel jsem zase zpátky. (úsměv) A co se týče Francie, pustili mě tam za pět minut dvanáct. Abych si vyzkoušel, co jsem chtěl.
Bylo to po roce 1968, jak jste to bral?
Nebylo to v té době normální. Pro mě to byla velká škola, co se týče jazyků a kontaktů. Bylo to přínosné, i když krátké období. V roce 1970 jsem se musel vrátit. Spousta věcí byla komplikovaných. Byl jsem ve Francii a když jsem chtěl na závody do Německa, musel jsem si zařizovat vízum. Do Belgie jsem se třeba vůbec nedostal, i když ostatní z našeho týmu Frimatic tam jeli.
Jako pro Čechoslováka pro vás nebylo snadné jezdit přes hranice?
Jasně. Ve francouzském týmu se báli, že by kvůli mně celé auto i s ostatními vrátili zpět, takže někam jsem nejezdil. Pak jsem se musel vrátit domů, i když si nemyslím, že by v Československu měli strach, že uprchnu. Měl jsem doma manželku a syna. Nemohl jsem pokračovat, dělat další úspěchy nebo si více vydělat, ale taková byla doba. Nelámal jsem si tím hlavu.
Sledujete dodnes silniční i dráhovou cyklistiku?
Samozřejmě. Líbí se mi na silnici mladí kluci Mathias Vacek a Pavel Bittner, kteří se v minulé sezoně parádně ukázali. Na dráze máme úspěchy spíš v mládeži nebo na evropské úrovni. Na svět bohužel nemáme. Jakýkoliv rozvoj je zpomalen tím, že krytá dřevěná 250metrová dráha u nás není.
Daler, cyklista, který se proslavil svým vítězstvím na olympijských hrách v Tokiu, slaví letos 85. narozeniny. Po vítězném finále, kde porazil italského cyklistu Giorgia Ursiho, obdržel odměnu ve formě šesti tisíc korun a ledničky. Toto zlaté vítězství ho katapultovalo mezi legendy československého sportu.
Daler se cyklistice věnuje již od dětství a první závody jel již ve 16 letech. Postupně se začal specializovat na dráhovou cyklistiku a po olympijském triumfu se stal profesionálním cyklistou. I přes úspěchy na dráze se snažil prosadit i na silnici, ale kvůli omezením nedostal tolik příležitostí, jak by si přál.
Po skončení kariéry se Daler pokusil závodit za francouzský tým Frimatic, ale kvůli politickým komplikacím musel brzy vrátit zpět do Československa. I přes obtíže a omezení si však užívá sledování současné cyklistiky a obdivuje mladé talenty, kteří se prosazují jak na silnici, tak na dráze.
Dalerův příběh je inspirací pro všechny milovníky cyklistiky a ukazuje, že vášeň a odhodlání mohou překonat i nejtěžší překážky.
