Rodným příjmením Štyndlová, poprvé provdaná Veberová, se účastnila osmi mistrovství světa, na kterých získala čtyřikrát zlato ve slalomu a dvakrát ve sjezdu, devět stříbrných a čtyři bronzové medaile.
K tomu přibyly další cenné kovy z mistrovství Evropy a republiky. „První dáma peřejí“ Polesná-Veberová startovala také na olympijských hrách v roce 1972.
Sportovala už odmalička. Nemohlo to být jinak, v rodných Čimelicích byl její otec náčelníkem Sokola.
Malá Ludmila tak od pěti let plavala a později hrála házenou, basketbal a běhala na lyžích.
Před lety vzpomínala, jak na svých prvních závodech kanoí ve slalomu neprojela jedinou branku.
Už tehdy ji ale pozvali na soustředění reprezentace, a ona tam opravdu jela. A úplně ji to pohltilo.
Opustila zaměstnání a šla dělat uklízečku do mateřské školy, aby měla víc času na trénink.
V roce 1960 získala svůj první titul mistryně republiky a rok nato v Drážďanech první titul mistryně světa, který pak obhájila ve Spittalu.
Po zisku třetí zlaté medaile z mistrovství světa, které se konalo na Lipně v roce 1967, ji novináři korunovali na Královnu Čertových proudů.
V divoké vltavské vodě pod Lipnem triumfovala, přestože měla pohmožděnou ruku z tréninku a musela před závodem dostat injekci.
Největší triumfy slavila v roce 1969, kdy jí bylo pětatřicet. Vyhrála na šampionátu v Bourgu ve Francii slalom i sjezd, s hlídkami byla zlatá ve slalomu a stříbrná ve sjezdu.
Reprezentačně jezdila ještě šest let, startovala na olympiádě v Mnichově a ještě ve svých 41 letech přivezla ze Skopje světový bronz z hlídky. S mistrovstvím republiky se loučila v třiačtyřiceti stříbrem ve sjezdu.
„Její výjimečnost spočívala hlavně v tom, že si nikdy vůbec nehrála na výjimečnou,“ stojí o ní v předmluvě její knížky vzpomínek Hranaté medaile.
V této knize o svém životě mimo jiné napsala: „Desítky medailí se vejdou na docela malý kousek stěny v obývacím pokoji. Skrývá se za každou z nich mnoho událostí, zážitků, radosti, rozčarování, ale především mnoho práce a úsilí. Dřiny bylo určitě víc než přípitků se starosty měst. Představy o „velkém světě“ mohou být i docela malé a skromné, někdy stačí i kousek suchého místa v promočeném stanu. A ty medaile nejcennější – ty z mistrovství světa – nebyly hranaté jen tvarem, jejich ostré hroty jsem mnohdy pocítila nejenom v dlani…“
Zemřela předčasně 9. prosince 1988 v pouhých 54 letech.
Ludmila Polesná-Veberová, známá jako „První dáma peřejí“, se stala českou legendou díky svým úspěchům ve vodním slalomu a sjezdu. Narodila se jako Štyndlová a od mládí se věnovala sportu. Její otec byl náčelníkem Sokola, což jí zřejmě vnuklo lásku k pohybu a soutěžení.
Ludmila se postupně začala věnovat kanoistice ve slalomu a brzy se stala jednou z nejúspěšnějších českých sportovkyň. Zúčastnila se osmi mistrovství světa, kde získala celkem čtrnáct medailí, včetně pěti zlatých. Také se účastnila olympijských her v roce 1972.
Její největší úspěchy přišly v roce 1969, kdy jí bylo padesát let. Získala zlaté medaile na mistrovství světa ve Francii a stříbrné na mistrovství Evropy. Ludmila byla známá svou pracovitostí a skromností, nikdy se nehrála na výjimečnost.
Ve své knize vzpomínek „Hranaté medaile“ popisuje svůj životní příběh a cestu ke slávě. Zemřela předčasně v roce 1988 ve věku 54 let, ale její památka žije dál mezi fanoušky vodního sportu.
Ludmila Polesná-Veberová je dodnes považována za jednu z nejvýznamnějších postav českého sportu a její úspěchy jsou dodnes obdivovány a ctěny.
