Guardiolovi šampioni v této sezoně poznávají po letech nadvlády v Premier League nečekaný propad. Co za tím vězí?
Nikdy to nemůžete vědět, pokud nejste uvnitř týmu. O úspěchu či neúspěchu rozhodují detaily, k nimž se nedostaneme. Ale můžu nabídnout vlastní zkušenost. V minulé sezoně jsme v Bombaji vyhráli titul. V této děláme prakticky všechno stejně a skončili jsme v základní části ligy šestí. Prostě občas i když děláte všechno dobře, přijde útlum.
Novinářům, kteří se mě ptali, jak je možné, že jsme takhle spadli, jsem řekl: Když se podíváte na statistiky, jak bráníme a útočíme, všechna čísla jsou na úrovni minulé sezony. A když půjdete víc do detailů, narazíte na to, že máme 37 neproměněných obrovských šancí. Kdybychom je využili, jsme opět na výsluní. Takže – my se zlepšujeme, ale, bohužel, výsledkově se to zatím neprojevuje. Vývoj potřebuje čas.
Můžete i vy dávat podněty do centrály pro áčko City?
Možná bych něco mohl říct, protože sleduju každý zápas Cityzens, ale nevím, co by to bylo za feedback (směje se). Musíme si uvědomit, že City pod Pepem Guardiolou vyhráli 6x Premier League, z toho 4x v řadě. Organizace je speciálně nahoře tak světová, že lidi v nejvyšších patrech neustále rozebírají, co je špatně a jak to spravit. Je to pecka, jsou o deset kroků napřed.
S Pepem Guardiolovou jste se napřímo potkal jednou. Jaký dojem na vás udělal?
Když cestoval po Austrálii, zastavil se v Melbourne v našem tréninkovém centru. Jenom jsme se v krátkosti pozdravili. Kolem něho bylo strašně moc lidí, protože v Melbourne City byl poprvé. Prohodili jsme pár slov, ale je to parádní chlap. Nebyl vůbec arogantní, naopak velice příjemný. Za mě super člověk.
Na trénink áčka se však asi nedostanete. Prý si svůj myšlenkový poklad střeží.
Pep chce vždy vyhrát. A protože je nejlepší trenér na světě, svoje know-how si chrání. Občas na trénink nepustí ani trenéra týmu do třiadvaceti let.
Takže všechno, co ví a umí, nepustí do celé organizace?
Víte, kolik lidí by chtělo být na jeho místě? Tak si něco musí také chránit. Ale není to tak, že by tam nechtěl pustit vůbec nikoho. Jenže kdyby tam pustil jednoho, další by mohli říkat: Proč on a proč ne my?
Co vás v City Group fascinuje?
Že zvednete telefon, řeknete – jedu kolem Palerma, mohl bych se zastavit? – oni odpoví: Dneska to už nejde, ale zítra určitě. Zastav se, všechno ti ukážeme. Pak letíte do Japonska, Číny nebo Belgie a všude je to stejné. Jsou otevření.
Teď tu mám nového trenéra gólmanů, který přišel do City Group a chce se vzdělávat, tak jsem ho propojil s trenéry brankářů v Melbourne a v našich dalších klubech. Vzájemně si sdělují, co a jak dělají. Samozřejmě je to také o timingu, líp se výměna informací děje, když vyhráváte, ale i když se prohrává, propojit se s kýmkoli není problém.
City mají jasně vymezený způsob hry. Nakolik si do něj můžete přidat něco svého?
Není to těžká otázka, ale je těžké na ni odpovědět jednoduše. Ale pokusím se. Když jste v City Group, musíte dodržovat vizi. To znamená útočný fotbal s dominantním držením balonu a snahou dávat góly. Všechno je o balonu. Ale protože teď máme 14 klubů na různých kontinentech a v různých zemích s jinými kulturními standardy, nelze všechno zcela kopírovat.
Zároveň chceme vyhrávat, a nejenom hrát naším stylem. Takže je pro nás strašně důležitá adaptace. Když my, trenéři, jdeme do jiné země, tak tam fotbal City přivedeme k životu, ale druhá věc je, jak dlouho to bude trvat.
Na čem to záleží?
Hlavně na kvalitě fotbalistů. My, trenéři, se musíme co nejlépe adaptovat na to, co můžeme hrát s hráči, které máme k dispozici a s ohledem na odlišnosti prostředí.
Nemohl jsem přijít do Bombaje, a říct: Budeme hrát útočně, ale budeme dostávat 5, 6 gólů, protože se budeme snažit rozehrávat od vlastní brány i tehdy, když se nebudeme moct dostat za půlku. Ne, musíte všechno složit dohromady jako puzzle, aby to fungovalo.
Co je v rodině Cityzens víc – výsledky, nebo způsob hry?
Ve všech top profi klubech jsou na prvním místě výsledky. Máme kluby v Belgii, Japonsku nebo Číně a nikdo nechce, abychom postupně padali z první ligy do druhé, do třetí. Protože pak je složité škrábat se zase nahoru. Ale je pro nás důležité i to, jakou cestou se chceme k vítězstvím dostat. Musí tam být balanc obojího.
Jak učíte fotbal? Máte jednotnou kuchařku, databázi metodických videí…
Především máme lidi, kteří sídlí v Manchesteru a propojují nás. Máme na ně přímé kontakty a můžeme jim kdykoli zavolat. Jde o mentory, kteří pracují speciálně pro pět, šest klubů a neustále je objíždí. Když cokoli potřebuju, stačí vytočit jejich číslo. Já jsem v City Group už jedenáctým rokem a znalosti se nabalují.
Nikoho nekopíruju, skládám si metody a procesy tak, aby mi fungovaly a já jim věřil. Kopírování podle mě nefunguje. Třeba v Bombaji se nedá kopírovat, co dělají v Gironě.
Mrknut se však pro inspiraci na tréninková cvičení, která používají v Gironě, můžete. Nebo ne?
Máme síť, do které mám přístup, kde jsou trendy z hlediska trénování, standardních situací a dalších oblastí. Pokud se někdo zajímá o specifické tréninkové věci jednotlivých klubů, můžete si s nimi domluvit mítink, kde vám řeknou, co vás zajímá.
Možnosti tu jsou. Ale nikdo vám to nevnucuje. Chtějí, abychom se sami učili tím, co děláme a abychom si to pak sami analyzovali. Sebereflexe je velká.
Čemu věříte vy?
Že se dá všechno zlepšit. Ale musíte k tomu jít s otevřenou myslí, být upřímný, rozumět detailům a nemyslet si, že víte všechno. Mám jasnou vizi, jak chci, aby můj tým hrál. Ne vždycky je možné tak hrát hned, ale pokaždé je možné se k tomu dopracovat. Chci vyhrát, ale když se to nedaří, je pro mě moc důležité vědět, proč se to nedaří.
Jsem tu od toho, abych si nestěžoval, ale našel řešení. Když pomůžete hráčům se zlepšit, zlepšíte tým a začnete vyhrávat. Tohle mě nejvíc baví. Chci být ve fotbale hrozně dobrej.
Co vám na vaší cestě nejvíc otevřelo oči?
Zásadním milníkem bylo vůbec udělat tu zásadní změnu a odejít do Austrálie. Jsem strašně vděčný, že jsem to udělal. Bylo to nejlepší rozhodnutí mého života.
V čem zejména
Teď vím, že všechno je možné. Bez ohledu na věk, finance. Když člověk něco chce, může to dokázat. To mi dává strašnou sílu. Chci si život užít tak, abych byl šťastný. Nejsem tu od toho, abych si pořád stěžoval a byl mrzutej. Ani když se zrovna nedaří.
Beru to prostě tak, jak to je a snažím se najít způsob, jak to změnit. Hlavně se po těch všech mých zkušenostech nebojím, že něco ztratím. Když mi někdo řekne – nevyhráváte, zítra tě můžou vyhodit – odpovím: S tím jsem do toho šel, to je normální. Nebudu z toho týden nemocný. Jedeme prostě dál!
Kde jste se to naučil? V Česku je totiž zvykem dost brblat.
Když jsem přišel do Austrálie, hned jsem to odpozoroval. Jste cizinec, ale oni se vám snaží pomoct. Ne samozřejmě všichni, ale většina. Mentalita je fantastická. Ptají se: Nepotřebuješ něco? Když si najdete práci, okamžitě říkají: To je fantastické. Ztratil jsi práci? Nevadí. Jak ti můžu pomoc, aby sis našel jinou?
Na tohle jsem koukal s otevřenou pusou. Brzy jsem se naučil mít tenhle přístup rád a chci být taky takový. Pro mě je všechno možnost volby – buď problém přijmeš jako výzvu, řešíš ho a snažíš se být šťastný, nebo nadáváš a seš nešťastnej.
Mohou indičtí hráči dorůst pro Premier League?
Z hlediska přístupu jsou naprosto fantastičtí. Mají zlomený palec, ale budou makat dál. Pracovitost mají v sobě. Ale vidíte na nich, že v jejich výbavě je hodně nedostatků z mladého věku. Třeba ortodoxní praváci, mají levou nohu skoro nepoužitelnou. A leváci naopak. Chtěl bych, abych je v mužích už nemusel učit základní věci, ale bohužel.
Říkám si – kdybych měl tohohle hráče, když mu bylo šest, tak s jeho fyzičkou a mentálními předpoklady, by byl fantastický hráč pro Premier League. Jenže ho dostanete v jednadvaceti, a i když ho zlepšíte, není tak dobrý, jak by mohl být, kdyby měl od malička správný trénink.
Kam sahají vaše ambice?
Já chci být nejlepší tam, kde jsem. Nikam se nehrnu. Teď jsem v Bombaji a chci odvádět tu nejlepší práci, co můžu, pro tenhle klub, tuhle ligu a tuhle zemi. Každodenně se učím, z každého tréninku, z každého zápasu. Dnes máme volno a já jsem v kanceláři a studuju standardní situace. Chci být kvalitní trenér a ne trenér, který někam přijde a za tři měsíce ho vyhodí.
Chci být přínosem pro organizaci, ve které pracuju. Bez ohledu na to, jestli jsem asistentem nebo hlavním koučem. Chtěl bych zanechat v lidech pocity, že byli rádi, že mě poznali a byl jsem přínosem. Jestli to bude v Česku, v Americe, v Austrálii, je jedno. Trofeje si s sebou do hrobu nevezmu.
Josef Csaplár, český kouč působící v rodině Manchesteru City, sdílel své zkušenosti a názory na současný propad týmu v této sezoně Premier League. Podle něj rozhodují o úspěchu či neúspěchu detaily, které se navenek nemusí projevit. Csaplár přirovnal situaci k tomu, co zažil s týmem v Bombaji, kde po vítězství v minulé sezoně skončili tentokrát až na šestém místě. I přes podobné výkony se týmu nedaří dosahovat očekávaných výsledků.
Když byl Csaplár dotázán na možnost dávat podněty do centrály pro tým City, zdůraznil, že organizace je na takové úrovni, že neustále analyzuje a hledá způsoby, jak se zlepšit. Guardiola, jako nejlepší trenér na světě, si podle něj svoje know-how pečlivě chrání a občas nepustí ani trenéra do tréninku.
I když Csaplár osobně setkal s Pepem Guardiolou a popsal ho jako příjemného člověka, zdůraznil, že Guardiola je zaměřen na vítězství a ochranu svých metod. V rámci City Group se snaží propojovat trenéry a hráče z různých klubů a zemí, aby sdíleli své zkušenosti a vzájemně se posouvali vpřed.
Na otázku, zda může přidat něco svého do stylu hry City, Csaplár zdůraznil nutnost respektovat vizi klubu a adaptovat se na prostředí a dostupné hráče. Zároveň si uvědomuje důležitost výsledků i způsobu hry a potřebu najít rovnováhu mezi oběma.
Celý článek reflektuje Csaplárovu filozofii trénování a jeho snahu být nejlepším trenérem, jakým může být, bez ohledu na prostředí, ve kterém pracuje. Jeho cílem je nejen dosahovat úspěchů, ale také být pro organizaci přínosem a zanechat pozitivní stopu ve svých kolezích.
