Uns Džábirová, jak zní oficiální český přepis jména tenistky, kterou zná anglicky mluvící svět jako Ons Jabeur, překonává další tvrdý zásah do srdce. Po druhém prohraném finále Wimbledonu dorazila na tiskovou konferenci stále ještě rozrušená, už ale schopná lépe formulovat své rozpoložení.
Zopakovala, že právě prožila emocionálně nejtěžší porážku kariéry. „Prostě jsem neměla vyhrát. Prostě jsem neměla,“ hlesla Tunisanka. „Markéta hrála ten pravý zápas. Hrála tak, aby finále vyhrála. Já se z toho ale poučím a doufám, že se vrátím silnější,“ prohlásila hráčka, která představuje historii afrického a arabského tenisu.
Dlouze pak vysvětlovala, proč hrála Vondroušová ten „pravý zápas“. „Prostě vracela míček zpět, hrála hodně slice. Adaptovat se na její rytmus pro mě bylo hodně složité, zvlášť když jsem poslední dva zápasy hrála proti úplně jiným typům tenistek,“ připomněla Džábirová, jak vyřadila ranařky a největší favoritky Jelenu Rybakinovou a Arynu Sabalenkovou.
„K tomu musím přičíst tlak a stres. Nehrál jsem dobře a Markéta vrátila každý můj úder. I když jsem dala kvalitní podání, byla tam. To mi moc nepomohlo. Neudělala moc chyb, hrála perfektní finále. Mě to nešlo, ale to nijak nesnižuje její výkon,“ uvedla osmadvacetiletá hráčka.
Ve finále udělala 31 nevynucených chyb, Češka pouze třináct. V obou setech vedla Tunisanka náskokem brejku, vždy ale znervózněla, začala chybovat a padla 4:6, 4:6.
Když se jí novináři ptali, zda byla pro českou tenistku výhodou zatažená střecha, odpověděla: „Upřímně jsem se na to nesoustředila. Ale možná jí to pomohlo. Nemůžu ale říct, zda by to byl jiný průběh, kdyby byla střecha otevřená. Stalo se. Já jsem moc šťastná za Markétu, že vyhrála svůj první grandslam. Vím, jak to měla těžké se zraněními. Přeju jí jen to nejlepší, snad vyhraje v budoucnosti další.“
Plačící Džábirovou, přezdívanou ve své domovině „Ministryně štěstí“, po utkání přímo na centrálním kurtu utěšovala Kate, princezna z Walesu. „Řekla mi to samé, co minulý rok. Ať jsem silná, že se vrátím a Wimbledon vyhraju. Byla moc milá. Nebyla si jistá, jestli mě může obejmout. Řekla jsem jí, že objetí vždy vítám. Byl to milý moment,“ přece jen se usmála
