Vilém „Vilda“ Jakš. Jméno, které by klidně mohlo znít jako z filmového scénáře. A vlastně i zní.
Československý boxer, který v polovině 30. let stál na prahu světové slávy, aby následně položil život jako hrdina v řadách RAF za druhé světové války. Jeho osud je tragický, ale i inspirativní – a rozhodně by neměl zapadnout.
Narodil se před 115 lety, 25. dubna 1910 v Bratčicích u Brna, jako nemanželský syn sedláka Josefa Jakše a Růženy Chmelíkové. Otec padl v roce 1916 v zákopech první světové války na Ukrajině.
Malý Vilém, zvaný Vilda, vyrůstal se svým bratrem u strýce v Praze, kde se nejprve vyučil čalouníkem. Touha po pohybu a bojovnosti ho ale zavedla jinam – k boxu.
Začínal v klubu Sokol, brzy se ale ukázalo, že tenhle kluk má skutečný talent. Rychlé nohy, nezdolná vůle a srdce válečníka. V roce 1932 přestoupil mezi profesionály a během čtyř let stihl to, co jiní nestihnou za celou kariéru.
V prosinci 1934 získal československý titul ve střední váze po souboji s favorizovaným Františkem Nekolným. A o rok později už boxoval v Paříži o titul mistra světa – proti legendárnímu domácímu borci Marcelu Thilovi.
„Byl to jeho sen. Tváří v tvář Thilovi vydržel 14 kol. Už jen to bylo hrdinství,“ řekl podle britských archivních záznamů boxerův trenér.
Jakš během souboje několikrát padl, ale zvedl se. Zápas prohrál technickým k. o., když jeho manažer ve 14. kole vhodil ručník do ringu. Ale byla to čestná porážka.
Během roku 1935 absolvoval mimořádných osm náročných zápasů. Mimo jiné i s do té doby nepokořeným Antoniem Christoforidisem.
Řeckou hvězdu v září téhož roku dokázal na body porazit. Právě tenhle boj se zpětně považuje za jeho největší vítězství.
Jenže s přibývajícím počtem zápasů přišly i porážky. Jeho styl byl založený na pohybu a výdrži, ne na tvrdých úderech. Po roce 1936 už žádné větší vítězství nepřišlo.
Poslední zápas odboxoval v červnu téhož roku v Lisabonu, kde podlehl domácímu Antoniovi Rodriguesovi na body.
Když Hitler roztrhal Československo, Jakš se odmítl smířit s novým světovým řádem. Pod záminkou falešného zápasu odcestoval přes Itálii do Francie a připojil se ke spojenecké armádě.
Po pádu Paříže v roce 1940 dostal nabídku zůstat s krásnou francouzskou herečkou na Riviéře. Ale odmítl. Místo toho se přidal k RAF ve Velké Británii.
Tam se vyškolil jako palubní střelec v bombardéru Liberator a účastnil se náletu na Brusel. Bojoval s německými stíhačkami, létal nad okupovanou Evropou. Za statečnost byl vyznamenán Československým válečným křížem.
Jeho poslední mise přišla 21. srpna 1943. Nad Biskajským zálivem jejich letoun napadly německé Messerschmitty. Liberator šel k zemi. Tělo Jakše ani jeho spolubojovníků se nikdy nenašlo. Bylo mu 33 let.
„Byl to kluk, který se nikdy nevzdal. Ani v ringu, ani ve válce,“ zní citace jednoho z přeživších letců z pamětí, které později shromáždila britská RAF.
Po válce upadl Jakšův příběh v zapomnění. Až v roce 1991 byl posmrtně povýšen na podplukovníka.
V roce 1987 inspiroval film „Pěsti ve tmě“, kde jeho osud volně ztvárnil Marek Vašut. Přesto o Jakšovi dodnes ví jen málokdo.
Jakš byl prvním československým boxerem, který bojoval o profesionální světový titul. A zároveň jedním z řady vrcholových sportovců, kteří zemřeli ve válce.
Byl to hrdina. Kluk z Bratčic, který nejdřív bojoval v ringu – a pak za svobodu nás všech.
Vilém „Vilda“ Jakš. Jméno, které by klidně mohlo znít jako z filmového scénáře. A ve skutečnosti i zní.
Československý boxer, který v polovině 30. let stál na prahu světové slávy, aby následně položil život jako hrdina v řadách RAF za druhé světové války. Jeho osud je tragický, ale i inspirativní – a rozhodně by neměl zapadnout.
Narodil se před 115 lety, 25. dubna 1910 v Bratčicích u Brna, jako nemanželský syn sedláka Josefa Jakše a Růženy Chmelíkové. Otec padl v roce 1916 v zákopech první světové války na Ukrajině.
Malý Vilém, zvaný Vilda, vyrůstal se svým bratrem u strýce v Praze, kde se nejprve vyučil čalouníkem. Touha po pohybu a bojovnosti ho ale zavedla jinam – k boxu.
Začínal v klubu Sokol, brzy se ale ukázalo, že tenhle kluk má skutečný talent. Rychlé nohy, nezdolná vůle a srdce válečníka. V roce 1932 přestoupil mezi profesionály a během čtyř let stihl to, co jiní nestihnou za celou kariéru.
V prosinci 1934 získal československý titul ve střední váze po souboji s favorizovaným Františkem Nekolným. A o rok později už boxoval v Paříži o titul mistra světa – proti legendárnímu domácímu borci Marcelu Thilovi.
„Byl to jeho sen. Tvář v tvář Thilovi vydržel 14 kol. Už jen to bylo hrdinství,“ řekl podle britských archivních záznamů boxerův trenér.
Jakš během souboje několikrát padl, ale zvedl se. Zápas prohrál technickým k. o., když jeho manažer ve 14. kole vhodil ručník do ringu. Ale byla to čestná porážka.
Během roku 1935 absolvoval mimořádných osm národních zápasů. Mimo jiné i s do té doby nepokořeným Antoniem Christoforidisem.
Řeckou hvězdu v září toho roku dokázal na body porazit. Právě tenhle boj se zpětně považuje za jeho největší vítězství.
Jenže s přibývajícím počtem zápasů přišly i porážky. Jeho styl byl založený na pohybu a výdrži, ne na tvrdých úderech. Po roce 1936 už žádné větší vítězství nepřišlo.
Poslední zápas odboxoval v červnu toho roku v Lisabonu, kde podlehl domácímu Antoniovi Rodriguesovi na body.
Když Hitler roztrhal Československo, Jakš se odmítl smířit s novým světovým řádem. Pod záminkou falešného zápasu odcestoval přes Itálii do Francie a připojil se ke spojenecké armádě.
Po pádu Paříže v roce 1940 dostal nabídku zůstat s krásnou francou
