Před osmi lety jste začala žít ve Švýcarsku. Co bylo pro toto vaše rozhodnutí rozhodující?
V Liberci jsem studovala na vysoké škole ekonomické a když jsem ji úspěšně zvládla, tak jsem se rozmýšlela, po jaké další životní cestě se vydám. Mohla jsem začít hledat nějaké zaměstnání, nebo se věnovat triatlonu, ve kterém jsem tehdy hlavně zásluhou mé maminky a trenérky patřila do české špičky. Bylo to buď, anebo a nakonec jsem se rozhodla pro sportovní dráhu. Chtěla jsem ji však absolvovat někde v zahraničí, kde jsem viděla větší možnost, jak svoji výkonnost zlepšit.
Proč zrovna ve Švýcarsku a jak k tomuto „přestupu“ došlo?
Byla to náhoda. Na jednom závodě v Portugalsku jsem běžela v botách s jednou švýcarskou značkou, které jsem si koupila přes internet. Dařilo se mi a nějaký spolupracovník s touto výrobní firmou mi nabídl kontakt k propagaci. Já souhlasila a ve Švýcarsku jsem poznala mladíka, se kterým tam žiju dodnes.
Byl to asi skok do neznáma. Měla jste tam odpovídající podmínky a to nejen pro sportování?
Tehdy působil ve Švýcarsku trenér Luboš Bílek, který se mě ujal. A tak jsem určitou dobu střídala pobyty mezi Curychem a rodným Jabloncem. Neměla jsem ani jazykové problémy, protože z němčiny jsem maturovala a využívala ji i na vysoké škole.
Jak jste život ve Švýcarsku prožívala, v čem byl jiný než v Česku?
Je to země s jinou mentalitou. Vyhovuje mi, že tam všechno běží podle řádu. Každý na různá setkání chodí včas, dodržují se smluvené dohody. A pak je to úžasná pracovitost, která se s tou českou nedá srovnávat.
Co považujete v tomto svém švýcarském životě za něco výjimečného?
Vyrostla jsem v Jablonci, jsem tedy z holka z města. A teď najednou bydlím spíš ve vesnici poblíž Curychu. Mezi ovcemi, kravami a ve slepičárně, protože můj přítel rozváží vajíčka. K tomu musím přidal přírodu, která je ve Švýcarsku nádherná.
Musela jste někdy řešit nějaká závažnější zranění?
Bylo jich dost. Nedávno to byly například přetržené vazy v rameni či šrouby v lokti. Všechny své zdravotní problémy řeším u jednoho švýcarského léčitele.
Jak jste jako reprezentantka spokojena s ekonomickými podmínkami?
Jsem spokojenou zaměstnankyní zaměstnankyně Vysokoškolského sportovního centra Victoria a teď mi na cestě do Paříže pomáhá i jeden brněnský klub. Ve Švýcarsku se pak ve funkci trenérky starám o ambiciózní atlety. Takže se nemusím živit pouze vajíčky (smích).
Je pro vás ve Švýcarsku vůbec něco nepříjemného?
Jenom to, že do Česka jezdím pouze občas za rodiči, sestrou a neteří. Je to hodně smutné, že se moc často nevidíme.
Je vám 32 let. Přemýšlíte někdy o své nejbližší i vzdálenější budoucnosti?
V nejbližších dvou měsících udělám vše pro optimální přípravu na Paříž s přáním dosáhnout lepšího umístění než na olympiádě v Tokiu. Ráda se chci za čtyři roky podívat i na olympiádu v Los Angeles. A po skončení závodní činnosti bych se nejraději starala o atlety. Ale ve Švýcarsku, protože v Čechách se tato funkce dělá většinou zadarmo.
Petra Kuříková, česká reprezentantka v triatlonu, se před osmi lety rozhodla začít žít ve Švýcarsku. Co ji k tomuto kroku vedlo a jak se jí daří v novém prostředí?
Po dokončení studia na vysoké škole ekonomické v Liberci se Petra rozhodovala, zda se věnovat zaměstnání nebo triatlonu, ve kterém patřila do české špičky. Nakonec zvolila sportovní dráhu a chtěla ji absolvovat v zahraničí, kde viděla větší možnosti pro svůj rozvoj.
Náhodou se jí dostal kontakt na propagaci od spolupracovníka švýcarské značky, kterou nosila na závodech. Tím se seznámila se Švýcarem, se kterým dodnes žije. V Švýcarsku jí pomohl trenér Luboš Bílek a díky znalosti němčiny neměla problémy s jazykem.
Život ve Švýcarsku pro Petru znamenal změnu z města do vesnice poblíž Curychu. Mezi ovcemi, kravami a slepicemi našla klid a pohodu. Oceňuje tamní pracovitost a dodržování dohod.
Jako reprezentantka musela řešit několik zranění, ale všechny své zdravotní problémy řeší u jednoho švýcarského léčitele. Petra je spokojenou zaměstnankyní Vysokoškolského sportovního centra Victoria a také jí pomáhá brněnský klub.
I přes úspěchy ve sportu a práci ve Švýcarsku, Petru trápí oddělení od rodiny v Česku. Plánuje se co nejlépe připravit na nadcházející závody a doufá v lepší umístění než na olympiádě v Tokiu. Po skončení závodní kariéry by se ráda starala o atlety, ale ve Švýcarsku, kde je tato funkce obvykle placená.
