V Los Angeles se totiž budou konat olympijské hry a lakros na nich nebude chybět. A scházet u toho nechce ani český tým.
Ne, nehrála lakros v Americe. Paradoxně s ním začala v devíti letech až poté, co se její rodiče přestěhovali zpět do České republiky. Právě v Praze, kde loni v létě získala stříbrnou medaili s českou dvacítkou na juniorském mistrovství Evropy, se Semeráková dozvěděla o pár měsíců později novinu, že se lakros po 120 letech vrátí do programu olympijských her.
„Ta zpráva způsobila obrovskou radost. Je to naděje, že naše hraní a snažení má nějaký smysl. Je to velká motivace pro nás hráčky, ale i pro malé děti, protože na lakros jako olympijský sport se už nahlíží úplně jinak,“ je si vědoma mladá obránkyně.
Lakros zprvu nesnášela
Její otec Pavel Semerák byl u zrodu boxlakrosu v Československu v 80. letech, takže se lakrosová kariéra i pro Semerákovou nabízela. Jenže tak snadné to nebylo, od malička se věnovala synchronizovanému bruslení.
„Když jsme byly se ségrou malé, táta nám koupil malé lakrosky. Chodili jsme ven a chtěl, abychom si házely. Nás to vždycky hrozně štvalo a nesnášely jsme to. Po příjezdu do Česka se něco změnilo a já chtěla lakros hrát. Táta trénoval a bylo to pro mě zajímavé,“ líčí obrat Semeráková.
Později uvažovala o tom, že by se do USA vrátila studovat a hrát lakros, ale negativní zkušenost z dětství, kdy musela v New Yorku vše opustit, ji odradila. „Už jsem měla v Česku rozjetý svůj život a nechtěla jsem to zažít znova, v osmi letech to bylo docela nepříjemné,“ vysvětluje hráčka Sokola I. Smíchov a smířlivě dodává: „Líbilo by se mi tam jet třeba jen na rok, ale pak to nešlo kvůli covidu.“
Líbí se jí kombinace mentalit
Od narození žila v Queensu a tamní multikulturní prostředí ji už v dětství pomohlo ve světovém rozhledu. „Chodila jsem do školy, kde byl ve třídě každý odjinud. Určitě to mělo vliv na mou osobnost,“ vnímá Semeráková. Přirozeně se naučila anglicky a pochytila také americkou mentalitu. S tou pak ale v Česku jako malá holka narazila.
„Když jsem v Americe při výtvarné výchově namalovala nějaký obrázek, tak byl nádherný a učitelka mi říkala, že určitě budu malířka, že jsem strašně talentovaná. To vám říká vlastně skoro každý učitel. Pak jsem přijela do Česka, namalovala jsem nějakého Yettiho a byl celý špatně. Měl moc velké ruce a moc malé oči. Yetti navíc přece nemůže mít fialové boty. Přechod byl dost nepříjemný. Najednou jsem měla pocit, že je se mnou hodně věcí špatně,“ popisuje Semeráková.
„Češi moc americkou mentalitu nechtějí a myslím, že je dobře, že má každý svou. Ale kombinace českého kritického myšlení a amerického pozitivního je vlastně docela dobrá,“ usmívá se.
Přínos amerických návyků Semeráková vnímala, když u nás žila a jako trenérka působila Tierney Larson. „Trénovaly jsme pod ní tři roky a její pozitivní přístup, který přinášela do tréninků, spoustu českým holkám prospěl. Jakým způsobem s námi mluvila, jak nás chválila,“ míní hráčka, která si určité vlastnosti Američanů hravě připomněla.
V sixes není chvilka na nádech
Ostatně právě do USA jí zavedly už zmíněné velké turnaje v roce 2022. „Určitě bylo skvělé, že se moje první seniorské mistrovství světa hrálo v Americe. Tam, kde lakros původně vznikl. Byl to pro mě návrat do Spojených států. Po většinu turnaje s námi byl navíc táta jako fanoušek. Bylo hrozně hezké, že i když nás nikdo nepodporoval, tak táta řval za deset lidí a líp se hrálo,“ vzpomíná Semeráková.
Další dílek do americké mozaiky může přidat za čtyři roky v Los Angeles. Na olympijských hrách. „Myslím, že v tomhle smyslu je asi jedno, kde bych si zahrála na olympiádě. Ale je dobře, že to bude v kolébce lakrosu. Zřejmě jen Američané si návrat tohoto sportu na olympijské hry jako pořadatelé mohli prosadit. Mám radost, že máme cíl, ke kterému se můžeme upínat.“
Pod olympijskými kruhy se bude hrát v disciplíně sixes, tedy v šestkovém lakrosu. V tom funguje u nás už několik let i ligová soutěž a Češky si ho vyzkoušely i na Světových hrách. „Je určitě potřeba se víc věnovat šestkovému lakrosu, specificky trénovat, vytvořit i speciální tým pro sixes. Nerozdělují se v něm posty, každý hraje všechno. Jede se na sto padesát procent a není tam chvilka na nádech. Člověk se ani nemůže po gólu radovat, hned si musí hledat hráče a bránit,“ vysvětluje Semeráková.
Budoucí kurátorka
V červenci byla česká reprezentace na mistrovství Evropy v ženském lakrosu v Portugalsku. Potřebovala se umístit do sedmé příčky, aby se kvalifikovala na mistrovství světa 2026 v Japonsku.
Ve stále se lepšící konkurenci uhrály Češky potřebnou sedmou příčku až po infarktovém obratu proti Itálii, kdy prohrávali pár minut před koncem o pět gólů, přesto vydřely prodloužení a v něm rozhodly.
„Ačkoliv jsme na mistrovství Evropy měly vyšší ambice, jsme spokojené s výsledky, které jsme uhrály s tak silnými soupeři. Lakros v Evropě začíná být na mnohem vyšší úrovni než dříve, což je dobře. S Anglií, největším favoritem turnaje, jsme zvládly hrát vyrovnaně skoro celý zápas,“ hodnotí turnaj Semeráková a k duelu s Itálií dodává: „Ten zápas byl neuvěřitelný. Dodnes z něj mám husí kůži a jsem ráda, že jsme vybojovaly místo na MS v Japonsku.“
Semeráková je také studentkou prvního ročníku dějin umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. „Nevadí mi studovat něco jen pro to, že mě to zajímá. I když teď ještě nevím, co přesně budu dělat. Člověk může pak být třeba kurátorem, to by se mi líbilo. Pracovat například na Akademii věd ČR. Nedávno jsme zrovna brali barokní sochu u nás, to mě docela chytlo. Ale zatím ještě přesně nevím, čemu se chci věnovat. Rozhodnutí trvá delší čas,“ dodává Semeráková.
Jak asi tahle cesta amerického snu jedné české holky z Queens až do Los Angeles dopadne?
Češi americkou mentalitu odmítají, říká lakrosařka Semeráková. Doma s ní narazila
V Los Angeles se letos budou konat olympijské hry a lakros na nich nebude chybět. A scházet u toho nechce ani český tým.
Ne, nehrála lakros v Americe. Paradoxně s ním začala v devíti letech až poté, co se její rodiče přestěhovali zpět do České republiky. Právě v Praze, kde loni v létě získala stříbrnou medaili s českou dvacítkou na juniorském mistrovství Evropy, se Semeráková dozvěděla o pár měsíců později novinu, že se lakros po 120 letech vrátí do programu olympijských her.
„Ta zpráva způsobila obrovskou radost. Je to naděje, že naše hraní a snažení má nějaký smysl. Je to velká motivace pro nás hráčky, ale i pro malé děti, protože na lakros jako olympijský sport se už nahlíží úplně jinak,“ je si vědoma mladá obránkyně.
### Lakros zprvu nesnášela
Její otec Pavel Semerák byl u zrodu boxlakrosu v Československu v 80. letech, takže se lakrosová kariéra i pro Semerákovou nabízela. Jenže tak snadné to nebylo, od malička se věnovala synchronizovanému bruslení.
„Když jsme byly se sestrou malé, táta nám koupil malé lakrosky. Chodili jsme ven a chtěl, abychom si házely. Nás to vždycky hrozně štvalo a nesnášely jsme to. Po příjezdu do Česka se něco změnilo a já chtěla lakros hrát. Táta trénoval a bylo to pro mě zajímavé,“ líčí obránce Semeráková.
Později uvažovala o tom, že by se do USA vrátila studovat a hrát lakros, ale negativní zkušenost z dětství, kdy musela v New Yorku vše opustit, ji odradila. „Už jsem měla v Česku rozjetý svůj život a nechtěla jsem to zažít znova, v osmi letech to bylo docela nepříjemné,“ vysvětluje hráčka Sokola I. Smíchov a smutně dodává: „Líbilo by se mi tam jet třeba jen na rok, ale pak to nešlo kvůli covidu.“
### Líbí se jí kombinace mentalit
Od narození žila v Queensu a tamní multikulturní prostředí ji už v dětství pomohlo ve světovém rozhledu. „Chodila jsem do školy, kde byl ve třídě každý odjinud. Určitě to mělo vliv na mou osobnost,“ vnímá Semeráková. Přirozeně se naučila anglicky a pochytila také americkou mentalitu. S tou pak ale v Česku jako malá holka narazila.
„Když jsem v Americe při výtvarné výchově namalovala nějaký obrázek, tak byl nádherný a učitelka mi říkala, že určitě budu malířka, že j
