Koncem loňského roku jsem začal přípravu na novou sezónu, ale bohužel se musím rozloučit. Důvodem jsou pokračující potíže s kolenem. Loni v lednu jsem si utrhl meniskus a skončil na operačním sále. Léčení probíhalo bez problémů a po několika testech jsem byl spokojený i s výsledky na trenažéru. Jenže po dvou závodech Světového poháru jsem zjistil, že velká zátěž se kolenu nelíbí. Začalo otékat, takže bych se na další jízdy nedokázal stoprocentně připravit. Proto jsem se rozhodl, že i když mě v běžném životě nic nelimituje, závodní kariéru ukončím.
Můžu říct, že s celou kariérou jsem spokojený. Za absolutní vrchol považuji šesté místo na mistrovství světa v roce 2020. Navíc to bylo v Altenbergu, kde nás povzbuzovala spousta českých fanoušků. Ostatně v té době jsme jako tým dosahovali nejlepších výsledků, což platí i pro olympiádu v roce 2018 v Koreji, na kterou jsme se kvalifikovali ve dvou posádkách a já jsem byl jako pilot.
K bobům ovšem patří i pády. Nevím přesně, kolik jich bylo, ale za celou kariéru asi dvanáct, což není tak moc. Jsou piloti, kteří dokážou dvanáctkrát spadnout za jednu sezonu. Je známé pořekadlo, že kdo nepadá, tak nezrychluje. Americké týmy se dokážou z bobu vykopnout ven, ale mně se to zdá dost nebezpečné. Létět pak korytem jako bezvládné tělo může člověku dost ublížit.
To nejhorší se nám stalo taky v Altenbergu. Ve čtvrté zatáčce se mi utrhlo řízení a my jsme se otočili na hlavy. Devátá zatáčka nás vrátila zpátky na nohy a ta další vyhodila skoro do vzduchu. Letěli jsme a dopadli znovu na hlavu. Bylo to hodně nepříjemné.
Já jsem však začínal jako atlet… To je pravda. A jako desetibojař jsem nebyl tak úplně špatný. Sto metrů jsem běžel i pod jedenáct vteřin, do dálky jsem skákal přes sedm metrů a o čtyři a půl metru. Atletika mě bavila, jen jsem nesnášel běh na 1500 metrů.
Proč jste se s ní tedy rozloučil? Když mi bylo 21 let, tak při jednom tréninku za mnou přišel předseda svazu bobistů, zda bych to u nich nechtěl zkusit. Měl jsem fyzické předpoklady, líbila se mi parta a s ní pak přechod z individuálního sportu do kolektivního. Rychle jsem se adaptoval, vydal se na zahraniční soustředění a s Honzou Vrbou usedl do dvojbobu. Těšily mě nejen samotné jízdy, ale i poz
