Když máte za maminku wimbledonskou finalistku z roku 1962 Věru Sukovou a za tatínka trenéra a funkcionáře Československého tenisového svazu Cyrila Suka staršího, je těžké se do hry s raketou v ruce nezamilovat.
Vytáhlá blondýnka tenisovým svodům brzy podlehla, a to i přesto, že měla jako dítě velké zdravotní problémy. Lékaři zjistili, že má jednu nohu kratší než druhou, pak zase bojovala se skoliózou páteře.
To jí ale vůbec nezabránilo snít o velkých věcech. Však se s jejími sny pojí jedna slavná vzpomínka Sukové, kterou prozradila v biografické knize Cesta za bílým snem.
„Jednou, bylo mi asi devět, jsme navštívili se školou Starý židovský hřbitov. Bylo už odpoledne, pomníky se pomalu ztrácely v šeru a učitelka nám řekla, že nás zavede k nejtajemnějšímu náhrobku,“ líčila Suková.
Dokráčeli až před desku se jménem legendární postavy rudolfínské doby rabbiho Löwa. A paní učitelka se mimo jiné zmínila o pověře, podle které rabín splní každé přání zapsané na tom místě na papírek.
„A tak jsem sáhla do kapsy, vytáhla kousek papírku a začala psát. ´Jen jedno přání´, řekla ještě učitelka, ale já už v té chvíli měla napsaná tři. Vyhrát Wimbledon, mít ve škole samé jedničky a jet s maminkou na nějaký dlouhý zájezd,“ vzpomínala tenistka.
Možná právě proto se pověra o magické moci hrobu stvořitele Golema potvrdila jen napůl.
Ve dvouhře Suková Wimbledon nikdy nevyhrála, ale ve čtyřhře hned čtyřikrát. Sama pak říkala, že radost z případného singlového triumfu jí to nikdy nevynahradilo.
Přitom se do finále grandslamové dvouhry dostala hned čtyřikrát. Jenže ze jmen jejích tehdejších soupeřek jde strach už na papíře, natož na kurtu.
Byly to Chris Evertová, Martina Navrátilová a dvakrát Steffi Grafová. Navíc se přidaly i další skutečnosti.
„Z každého finále mám střípky v paměti. Před jedním jsem měla alergickou reakci na aspirin, v jednom mě poškodila rozhodčí, v dalším jsem nezvládla tíhu vedení,“ popsala.
Ty největší úspěchy nasbírala po boku skvělých tenistek osmdesátých a devadesátých let, jako byla Němka Kohdeová-Kilschová, Španělka Sánchezová-Vicariová, Švýcarka Hingisová a samozřejmě Jana Novotná, se kterou přivezla i dvě stříbra z olympijských her.
Úplně první deblový titul ve světě velkého tenisu má přitom na kontě s jinou českou rivalkou Hanou Mandlíkovou. Slibná spolupráce s téměř na den přesně o tři roky starší krajankou ale skončila velmi rychle hádkou v šatně na turnaji v Bostonu v roce 1984.
„Obě jsme postoupily do finále dvouhry. Já po strašně namáhavém semifinále a pak nás ještě čekal semifinálový duel ve čtyřhře. Sotva jsem chodila, hrála jsem hrozně, netrefila jsem ani kurt. Zápas jsme prohrály a Hana mě přede všemi v šatně obvinila, že jsem ten zápas vypustila schválně, abych byla prý zítra fit na finále dvouhry. Přišlo mi to v té chvíli strašně líto,“ uvedla Suková.
Fit Suková druhý den rozhodně nebyla a boj o titul s krajankou prohrála hladce 5:7 a 0:6. Křivda ale v obou na nějaký čas zůstala a obě si našly nové deblové partnerky.
Litovat nemusela, protože i tak nasbírala spoustu trofejí. Během kariéry ovládla devět grandslamů ve čtyřhře a dalších pět v mixu (z toho tři s mladším bratrem Cyrilem).
Tehdejšímu Československu pomohla v 80. letech ke čtyřem triumfům v tehdejším Pohár federace. Na okruhu WTA si připsala celkem deset turnajových titulů ve dvouhře a 69 ve čtyřhře.
Kariéru ukončila v roce 1998 a o dvacet let později ji v Newportu uvedli do tenisové Síně slávy už coby odbornici na psychologii.
Věra Suková: Tenistka s nekonečným snem
Když máte za maminku wimbledonskou finalistku z roku 1962 Věru Sukovou a za tatínka trenéra a funkcionáře Československého tenisového svazu Cyrila Suka staršího, je těžké se do hry s raketou v ruce nezamilovat.
Vytáhlá blondýnka tenisovým svodům brzy podlehla, a to i přesto, že měla jako dítě velké zdravotní problémy. Lékaři zjistili, že má jednu nohu kratší než druhou, pak zase bojovala se skoliózou páteře.
To jí ale vůbec nezabránilo snít o velkých věcech. Však se s jejími sny pojí jedna slavná vzpomínka Sukové, kterou prozradila v biografické knize Cesta za bílým snem.
„Jednou, bylo mi asi devět, jsme navštívili se školou Starý židovský hřbitov. Bylo už odpoledne, pomníky se pomalu ztrácely v šeru a učitelka nám řekla, že nás zavede k nejtajemnějšímu náhrobku,“ líčila Suková.
Dokrčeli až před desku se jménem legendární postavy rudolfínské doby rabbiho Löwa. A paní učitelka se mimo jiné zmínila o pověře, podle které rabín splní každé přání zapsané na tom místě na papírek.
„A tak jsem sáhla do kapsy, vytáhla kousek papírku a začala psát. ‚Jen jedno přání‘, řekla ještě učitelka, ale já už v té chvíli měla napsaná tři. Vyhrát Wimbledon, mít ve škole samé jedničky a jet s maminkou na nějaký dlouhý zájezd,“ vzpomínala tenistka.
Možná právě proto se pověra o magické moci hrobu stvořitele Golema potvrdila jen napůl.
Ve dvouhře Suková Wimbledon nikdy nevyhrála, ale ve čtyřhře hned čtyřikrát. Sama pak říkala, že radost z případného singlového triumfu jí to nikdy nevynahradilo.
Přitom se do finále grandslamové dvouhry dostala hned čtyřikrát. Jenže ze jmen jejích tehdejších soupeřek jde strach už na papíře, natož na kurtu.
Byly to Chris Evertová, Martina Navrátilová a dvakrát Steffi Grafová. Navíc se přidaly i další skutečnosti.
„Z každého finále mám střípky v paměti. Před jedním jsem měla alergickou reakci na aspirin, v jednom mě poškodila rozhodčí, v dalším jsem nezvládla tíhu vedení,“ popsala.
Ty největší úspěchy nasbírala po boku skvělých tenistek osmdesátých a devadesátých let, jako byla Němka Kohdeová-Kilschová, Španělka Sánchezová-Vicariová, Švýcarka Hingisová a samozřejmě Jana Novotná, se kterou přivezla i dvě stříbra z olympijských her.
Úpl
