Čtyřiačtyřicetiletý Polman má za sebou nepočítaně extrémních závodů na silničním i horském kole. Před pěti lety přejel napříč Spojenými státy od Tichého oceánu k Atlantiku. Předloni byl první v cíli závodu North Cape – Tarifa, který se jede přes celou Evropu.
Na konci června se poprvé postavil na start 1000 Miles Adventure a v čase 6 dní, 19 hodin a 58 minut hned triumfoval. O necelých 11 hodin porazil druhého Tomáše Novotného a stanovil nový rekord akce.
Na svých stránkách jste psal o nejšílenějším závodě na horských kolech, který jste kdy jel. Bylo to dáno vzdáleností nebo obtížností terénu?
Oboje bylo na nejvyšší úrovni, jaká je možná. Ale hlavně terén byl opravdu těžký, nebyly tam skoro žádné asfalty, převážně pěšiny. Technické výjezdy a sjezdy, vzdálenost dlouhá, a ještě se k tomu přidalo počasí. Moc nám nepřálo, potkali jsme silné průtrže a bouřky. V lesích bylo spoustu bahna, na mnoha úsecích se vůbec nedalo jet a musel jsem kolo tlačit. V Krkonoších a Krušných horách mě zase dostala zima.
Co se stalo?
Kvůli silnému dešti a větru jsem se dost podchladil. V Peci pod Sněžkou jsem v pět ráno přijel do hotelu, kde jsem si musel dát teplou sprchu a oklepat se. Později v Hoře Svatého Šebestiána mě zachránili naši vietnamští spoluobčané se svým obchodem, kde jsem koupil teplou zimní bundu, tepláky a ponožky, abych vydržel.
Při sjíždění do Pece pod Sněžkou jste si kolem sebe na kole dokonce omotal spacák.
Přesně tak, abych vydržel sjezd. Půl dne jsem jel v dešti, byl jsem promoklý. Najednou se vyjasnilo, odešly mraky a teplota klesla na tři stupně. V tom jsem měl sjíždět dolů. Namotal jsem si spacák pod bundu na sebe a pomohlo mi to. (úsměv)
To byly nejhorší chvíle během závodu?
Určitě, člověk si rychle uvědomí, že na přírodu je krátký. V dnešní době je vlastně dobře tohle zjistit. Když v přírodě taková situace nastane, člověk rychle ztrácí energii a dostane se do úzkých. Nemusí to být ani Alpy, stačí Krkonoše nebo Krušné hory.
1630 kilometrů dlouhá trasa tedy zjevně nevede po cyklostezkách a člověk musí počítat s tím, že kolo někde i ponese.
Pokud v tom závodě najedete na cyklostezku, jste šťastní, protože se svezete po udržovaném terénu. Nicméně především vede po turistických trasách. Jsou to trasy pro pěší turistiku a pro technicky méně zdatné účastníky závodu to opravdu pěší turistika dost často je.
Co vás přimělo k účasti v tomto extrémním závodě? Častěji jezdíte na silnici, ne?
Mám rád oboje, ale takový ultramaraton na horském kole mi ve sbírce chyběl. Vyhrál jsem mistrovství republiky ve čtyřiadvacetihodinovce na horském kole, třikrát jsem byl první v závodě 400 ultra, ale to bylo vše přes jednu noc. Závod na více dní v opuštěné přírodě jsem neměl. Jsem rád, že jsem do toho šel.
Na Slovensku jste byli upozorňovaní na výskyt medvědů. Potkali jste nějaké?
To bylo v pohodě, ani jsem se nebál. Byl jsem připravený, že případně zachovám chladnou hlavu. Měl jsem po ruce i pepřový sprej. Zrovna na Slovensku jsem si ale jednou v noci ověřil, že nejnebezpečnějším tvorem pro závodníky je člověk sám. Potkal jsem v jedné obci nějakého řidiče evidentně pod vlivem, který na cestě driftoval. To nebylo moc příjemné.
Neměl jste jediný defekt ani žádné výraznější technické problémy s kolem. Jak je to možné na tak dlouhé a náročné trase?
Možné to je, ale musíte tomu jít naproti. Použil jsem bezdušové systémy, pláště bez duší, do kterých jsem nalil speciální tmel. Ten v případě menších defektů díru zacelí. A šel jsem tomu naproti i stylem jízdy, protože defekt je z 90 procent chybou jezdce. Musíte nad stopou přemýšlet, neustále být v pozoru a dívat se před sebe. I když samozřejmě je to unavující.
Jak jste řešil spánek? Je to závod na vlastní pěst a bez podpory, ale ubytování jezdec použít může, ostatně jako vy v Peci pod Sněžkou.
Zpočátku jsem spal hodně, protože na Slovensku jsme mezi devátou večerní a šestou ranní nemohli jet. Byl tam zákaz právě kvůli medvědům, museli jsme zůstat v civilizaci a přečkat noc. Spalo se třeba v turistických přístřešcích.. Nejdéle jsem spal sedm hodin. Ve druhé půlce závodu jsem cítil, že mám naspáno, a spal jsem méně. V posledních dvou a půl dnech jsem jel na takzvané „power napy“. Když mě bralo spaní, tak jsem tu hranu nepřekračoval a dal jsem si třeba 20 minut.
Krátký šlofík a jel jste dál?
V noci jsem si vytáhl dvakrát spacák, občas jsem spal přes den třeba na čtvrt nebo půl hodiny. V lesích se dost těží, pak jsou sice ty cesty šílené, ale zase se na kládách dobře spí, jak jsem zjistil. (úsměv)
Letošní ročník byl poznamenaný tragédií. Na Slovensku zemřel jeden z českých účastníků závodu. Jak vás to zasáhlo? Uvědomí si člověk v tu chvíli, že jde opravdu o extrémní závod?
Od organizátorů dostáváme různé informační zprávy, ať už o trase, nebo o tom, že byl třeba viděn medvěd. Nejhorší esemeska mi přišla v poslední noc jízdy, kdy jsem zjistil, že Radka našli ležet závodníci za ním a už mu nedokázali pomoct. Já si nebezpečí závodu uvědomuju docela dobře, ale v ten moment to na vás dolehne ještě o to více. Nejdůležitější je přijet do cíle a obejmout se s nejbližšími.
Vzalo mě to, osud se k němu bohužel otočil zády. Závod to samozřejmě poznamenalo, i v cíli to zabrzdilo proud pozitivních emocí. Jsem rád, že když jsem se vrátil domů do Nové Paky a viděl jsem se s celým svým týmem a fanoušky, tak jsem udělal dražbu nějakých věcí a na rodinu Radka se vybralo 25 tisíc korun za jeden večer. Aspoň takhle maličko jsme pomohli.
Ultramaraton na horském kole jste splnil, takže co teď bude vaše další výzva
(úsměv) Čekal jsem tuhle otázku. Mám rád i klasickou cyklistiku, sleduju pravidelně ať už Světový pohár horských kol s úžasným Ninem Schurterem, nebo teď Tour de France s Tadejem Pogačarem. Snažím se jezdit i kratší závody a na závodě v Portugalsku se mi povedlo nominovat na mistrovství světa do Dánska v kategorii masters, tedy mezi amatéry. Pojede se to v září.
K tomu tedy bude směřovat vaše příprava
Ano. A chci to propojit s ultracyklistikou. Třeba původní Tour de France totiž byla ultracyklistika jak vyšitá. Etapy o délce přes 400 kilometrů, borci dojeli v noci a hned ráno startovali. Rozhodl jsem se, že si na silniční kolo hodím brašny, dojedu do Dánska na start z Nové Paky, což je přes tisíc kilometrů, odjedu MS a pojedu zase zpátky domů. Takže to je můj nejbližší projekt.
Čtyřiačtyřicetiletý Polman je známý svými extrémními cyklistickými výkony. Před pěti lety ujel napříč Spojenými státy od Tichého oceánu k Atlantiku. Předloni pak triumfoval v závodě North Cape – Tarifa, který vede přes celou Evropu. Nedávno se postavil na start 1000 Miles Adventure a v rekordním čase 6 dní, 19 hodin a 58 minut dokázal zvítězit.
Na trase, která měřila 1630 kilometrů, se Polman musel potýkat s náročným terénem, technickými výjezdy a sjezdy, bouřkami a bahnem v lese. Dokonce se musel omotat spacákem kolem sebe při sjezdu do Pece pod Sněžkou, aby zvládl chladné počasí. I přes těžké podmínky a nebezpečí medvědů na trase, Polman dokázal úspěšně dojet do cíle.
Během závodu se musel vypořádat s nedostatkem spánku a občas si dopřál krátké šlofíky na lesních kládách. I přes tragickou událost, kdy jeden z českých účastníků závodu na Slovensku zemřel, Polman dokázal závod úspěšně dokončit a dokonce se vrátit domů s odhodláním naplánovat další výzvy.
Jeho plány do budoucna zahrnují propojení klasické cyklistiky s ultracyklistikou a účast na mistrovství světa v Dánsku v kategorii masters. Polman chce také zdolat tisícikilometrovou trasu z Nové Paky do Dánska a zpět na silničním kole, aby propojil historii Tour de France s moderní ultracyklistikou. Jeho odhodlání a touha po nových výzvách ho staví mezi špičkové cyklisty extrémních závodů.
