Stačí si přečíst pár základních dat a rychle pochopíte, že z Němečka vyrostl houževnatý sportovec z logických důvodů.
Narodil se ve složité době na začátku roku 1938 a do táborské rodiny s dalšími devíti sourozenci. Musel se tedy umět ohánět, a i když nebyl zrovna žádný hromotluk, respekt si sjednat uměl.
Odmalička ho bavil hokej a od kamarádů slyšel, že Kanaďané si na ledě střihnou i nějaké ty pěstní souboje. A tak si zkusil box, který ho učaroval. To mu bylo 14 let.
„V roce 1955 jsem byl v Sovětském svazu a viděl borce boxovat osmnáct, pětadvacet kol. Řekl jsem si, že musím vydržet padesát! Oni běhali pět kilometrů. Já deset. Tenkrát jsem měl natrénováno, že bych mohl běhat maraton,“ uvedl v rozhovoru pro časopis Box.
Zároveň se ale musel nějak živit. Přestěhoval se z jihu na sever Čech a v Děčíně jezdil s Tatrou.
„Každý ráno jsem vstával ve čtyři a běhal z Děčína do Petrovic. Tam a nazpátek to bylo 32 kilometrů. Na šestou jsem šel do práce. Jezdil jsem s náklaďákem a ani jsem nepotřeboval závozníka. Vyložil jsem dva vagony, pytle s cementem jsem si sám nakládal. Říkali mi, že mám tryskovej motorek,“ vzpomínal s odstupem.
Bylo mu 22, když jako úplně neznámý boxer welterové váhy vyrazil do italské metropole a zúčastnil se sportovního svátku pod pěti kruhy.
A právě tady začíná dnes už legendární boxerská cesta za zlatou olympijskou medailí.
V prvním kole vyřídil Ruperta Königa z Rakouska po vyrovnané bitvě 3:2 na body. Ve druhém nedal šanci Irovi Berniemu Melimu. Klíč k medali byl souboj s domácím Pierem Brandim.
„Všichni nade mnou lámali hůl. Dvakrát boxoval přede mnou a vždycky vyhrál K.O. Poslyšte, to byla atmosféra! V našlapaném Paláci sportu pro osmnáct tisíc diváků stáli při našem utkání fanouškové na židlích. Oni Brandimu říkali Uragán ringu. A taky jó. Gong, já ještě stojím v rohu, poslouchám trenéra Králíčka, on jako uragán prosvištěl těch sedm metrů ke mně a už fičela pěsťovka. Jen tak tak jsem stačil uhnout a málem dostal do nosu trenér,“ vzpomínal Němeček.
Doposud suverénní Ital byl ale úplně konsternovaný Němečkovým stylem. Český vytrvalec totiž boxoval v obráceném gardu s pravou rukou vepředu. To Brandimu vůbec nesedělo.
„Z mého uhýbání znervózněl. Když letěla jeho pravačka do prázdna, vždycky to v hale zahučelo, jako když vlak projíždí tunelem. Ten zápas byl pro mě nakonec zatím nejlehčí, ale jinak to byl strašlivý fofr. Vyhrál jsem 4:1, Italové museli mou převahu uznat a pak mi v dalších zápasech fandili, jako bych byl jejich. Taky jsem to potřeboval,“ líčil Němeček.
V semifinále proti Američanu Quincey Danielsovi to byla jasná záležitost 5:0 na body. Medaile tedy byla jasná, ale finále bylo nakonec to největší drama ještě před příchodem mezi provazy.
Československý boxer totiž dostal nabídku, že na bitvu o zlatou může jet slavnostně Tatrou 603. Vůz se ale onoho 5. září 1960 dostal do zácpy. Hrozilo, že boxer zápas nestihne, a tak v jednu chvíli vyběhl z vozu a zkusil štěstí pěšky. Zapomněl přitom ale v autě akreditaci.
„Uřícený jako kůň, mířím účastnickým vchodem do haly, jenže najednou mi se vztyčenou rukou zastoupí cestu policista. Řvu na něj: Ně-me-ček, fi-ná-le, jako že tam musím. Jenže on byl dál přísně komisní, nedal na to, že mu ukazuju teplákovou bundu. Chápu, tu mohl někde někdo sebrat, jenže mně teď šlo o život, tedy o finále, začínalo za čtvrt hodinky,“ popsal drama Němeček.
A tak zbývala jedna jediná možnost.
„Nezbylo, než ho uklidit z cesty mírným direktem na uklidněnou. Oni mě pak honili, ale na chodbách v hale jsem to už znal, vidím, že moje jméno svítí na tabuli, vlítnu do šatny, jeden z pořadatelů gestikuloval rukama, že už tu pro mě byli pětkrát. Poslyšte, já se ocitl v ringu propocený jako po nejtěžším tréninku.“
Němeček celé první kolo s Clementem Quarteyem z Ghany vstřebával předchozí zážitek, pak se ale srovnal a precizním výkonem vyhrál bodování, a tedy i zlatou olympijskou medaili.
Sedm let poté se Němečkovi v italské metropoli podařilo získat i titul mistra Evropy. Byl rovněž mnohonásobným československým šampionem. Za svoji kariéru absolvoval téměř 800 zápasů a údajně podle dostupných statistik i výroků pamětníků nikdy neprohrál k.o.
Však se mu také přezdívalo „boxerský Emil Zátopek“. Měl výdrž jako málokdo, trénoval i s těžkými váhami.
Později boxoval za Ústí nad Labem, kde po ukončení kariéry působil jako trenér. Po roce 1989 si otevřel hospodu U Zlaté medaile v Ústí nad Labem. Tam měl nejcennější artefakt své sportovní kariéry vystavený, a i když mu prý jeden německý turista za ni nabízel deset tisíc marek, nikdy ji neprodal.
Legendární boxer zemřel po těžké nemoci 2. května 2010 ve věku 72 let.
Legendární český boxer Emil Němeček je známý svou nezlomnou vůlí a bojovností, která ho provázela po celou jeho sportovní kariéru. Narodil se v roce 1938 do rodiny s deseti sourozenci a od mládí se věnoval hokeji. Avšak brzy objevil svou vášeň pro box, který se stal jeho životní láskou.
Jeho cesta k slávě začala na olympijských hrách v roce 1960 v Římě, kde se stal prvním československým boxerem, který získal zlatou olympijskou medaili. Jeho cesta k vítězství nebyla snadná, ale díky svému odhodlání a tvrdé práci dokázal porazit i favorizované soupeře.
Němeček byl známý svým nekonvenčním stylem boje, kdy boxoval v obráceném gardu s pravou rukou vpředu. Tento styl ho často přiváděl k vítězství, protože jeho soupeři nebyli schopni se s tímto netradičním způsobem boje vyrovnat.
Po olympijských hrách pokračoval Němeček ve své úspěšné kariéře, kdy získal titul mistra Evropy a stal se mnohonásobným československým šampionem. Během své kariéry absolvoval téměř 800 zápasů a podle dostupných statistik nikdy neprohrál k.o.
Po ukončení sportovní kariéry se Němeček vrátil do Československa, kde působil jako trenér a později si otevřel hospodu v Ústí nad Labem. Tam měl vystavenou svou nejcennější trofej – zlatou olympijskou medaili, za kterou mu byla nabídnuta velká suma peněz, avšak nikdy ji neprodal.
Emil Němeček zemřel v roce 2010 po těžké nemoci ve věku 72 let. Jeho památka žije dál jako symbol odhodlání, bojovnosti a vítězství.
