Ondra ví, že získání zlaté medaile je obtížné, ale považuje svůj výkon v boulderingu za ostudný.

Ondra ví, že získání zlaté medaile je obtížné, ale považuje svůj výkon v boulderingu za ostudný.

Po boulderech jste byl dokonce až na děleném sedmém místě. Co se tam stalo?

Velká ostuda byla, že jsem nezalezl jedničku. Věděl jsem, že druhý úsek do druhé zóny pro mě bude těžký. Několikrát jsem to zkusil, cítil jsem šanci, ale nezkoušel jsem to jinak. Říkal jsem si, že to stavěči asi dostatečně otestovali, aby to nešlo staticky přesáhnout. Bohužel šlo. Pak už bylo posledních pár sekund, trochu jsem poslední krok uspěchal, i když byl fakt snadný.

Ale ani to by ve výsledku na medaili nestačilo.

Na to bylo potřeba vylézt dvojku, na kterou těžko říct, jestli jsem měl, byl jsem blízko. Myslím, že jsem neměl výraznou smůlu, možná kdybych měl víc času a ještě jeden pokus. Těžko říct. Na trojce a čtyřce jsem neměl šanci. 

Proč?

Na trojku mám slabá ramena. Na čtyřku pomalé ruce. Jestli jsou nějaké styly boulderingu, které mi tolik nejdou, tak je to tohle. Geneticky na to asi ani nemám. Nemůžu se v tom zlepšit. 

Těší vás, že spolu s Jakobem Schubertem jste dolezl nejdál na obtížnost?

To je zásadní náplast. Dokonce bych měl zlato, kdyby to byla samostatná disciplína, protože rozhoduje výkon v semifinále a rychlost a obojí jsem měl lepší. Zklamání je velké, ale oproti Tokiu poloviční.

Zároveň se ale ze stěny padalo až v poslední fázi. Překvapilo vás, co za stěnu stavěči připravili?

Bavili jsme se s Jakobem, že tohle jsme nečekali. Zvlášť po tom semifinále, to byla radikálně jiná cesta. Byla komplexní, nepříjemná od začátku. I pro diváky to bylo skvělé, od začátku byli napjatí, co se bude dít. Dnešní finále v obtížnosti bylo pro diváky nuda, protože tak do tři čtvrtě bylo jasné, že nikdo nemůže spadnout. 

Takže bylo nereálné na ní stáhnout ztrátu z boulderingu?

Ano. Navíc Tony Roberts i Sorato Anraku lezli s obrovskou nervozitou, ale cesta nebyla tak intenzivní a tak záludná, co se týče obtížnosti, že i s nervozitou se dalo zalézt daleko. Rozhodovalo se na fyzičku v posledních krocích.

Je vám 31 let. U jste přemýšlel nad olympijskou budoucností?

Záleží, v jakém by to bylo formátu. Samozřejmě odjakživa jsem nejvíc kompetitivní v obtížnosti. A v té jsem konkurenceschopný pořád. A dost možná budu i za čtyři roky. Na druhou stranu přemýšlím nad tím, že mám ještě spoustu cílů na skalách – a teď, na co se upnout? Ono taky pokud se člověk rozhodne dál závodit, musí tomu obětovat všechno. A ta oběť může znamenat, že spoustu těch cílů si po případné olympiádě v Los Angeles nesplním, protože budu starej.

Co vás tedy teď láká na skalách?

Nevím, jak to bude, budu chtít být s rodinou a odpočinout si, ale chtěl bych tenhle rok vylézt ještě nějakou cestu obtížnosti 9c. Jedna, kterou mám v hlavě, ale je otázkou, jestli se tam dostanu letos, nebo za rok, tak je ve Francii, jmenuje se DNA a je ve Verdunu.

Ondra říká, že by měl zlato za obtížnost, ale v boulderingu považuje svůj výkon za ostudu. Co se tedy stalo na závodech, kde skončil až na sedmém místě?

Ondra přiznává, že nezalezl jedničku, což považuje za velkou ostudu. Na druhou zónu měl problém dostat se, i když cítil šanci. Nakonec se mu nepodařilo dostat se dál a na medaili to nestačilo. Na dvojce byl blízko, ale na trojce a čtyřce neměl šanci kvůli slabým ramenům a pomalým rukám.

Ondra a Jakob Schubert dolezli nejdál na obtížnost, což je pro ně obrovské zklamání. Oba si povídali o tom, že nečekali tak těžkou cestu, jakou jim organizátoři připravili. Finále bylo pro diváky napínavé až do poslední chvíle.

I když se Ondra cítí stále konkurenceschopný, přemýšlí nad svou olympijskou budoucností. Má spoustu cílů na skalách a neví, zda se bude nadále věnovat závodění. Chce se však letos pokusit vylézt cestu obtížnosti 9c ve Francii s názvem DNA.

Celkově Ondra hodnotí svůj výkon na závodech jako smíšený, ale stále má velké ambice a cíle, na které se chce zaměřit v budoucnosti.