Prohrála jste dramatickou tříhodinovou bitvu, ale zároveň jste se rozloučila s českými fanoušky po boku rodiny a se synkem v náručí, který za vámi přicupital na kurt. Co to s vámi dělá?
Po prohraném zápase jsou první emoce samozřejmě zklamání. Ale rozloučka se synem a rodinou byla neskutečná. I když to zní zvláštně, jsem štěstí, protože takové okamžiky jsou v životě nezapomenutelné. Samozřejmě, ve mně se teňe mnoho emocí, ale takové je prostě sportovní dějství. Někdy vyhrajete, někdy prohrajete. Navíc, nebyla jsem zcela fyzicky připravená. Mám bolesti v rúce a achilovku. Musím se vyléčit před US Open.
Když se ohlédnete na svou kariéru, podařilo se vám během zápasů potlačit roli matky a být zase profesionální tenistkou?
Určitě. Během zápasu jsem si nemyslela na to, jestli je se synem v pořádku. Věděla jsem, že je v bezpečí s mým týmem. Ale musím přiznat, že během finále Wimbledonu jsem na něj myslila a utěšovala se myšlenkou, že jemu bude úplně jedno, jestli máma přijde domů s trofejí, nebo ne. Hlavní, že se vrátím.
Během zápasu jste vidět, jak se syn drží za montovanou tribunou a hraje si s vaší neteří. Jak vnímá váš návrat na kurty?
Ví, že jdu hrát tenis, ale neví, že jdu hrát zápas a jak je to důležité. Pro něj je to jedno, jestli vyhraji nebo prohraji. Dneska jsem ho během zápasu i slyšela.
Během zápasu jste slyšela pláč, který se rozezněl areálem. Byl to váš syn?
Ano, myslím, že se zrovna probudil. Škoda, že jsem to slyšela. Ale v pohodě, vím, že
