Zotavuje se po pádu v srpnovém závodě v Polsku, po kterém musel na operaci se zlomenou rukou a následně po návratu do Česka podstoupil také zákrok, při němž mu lékaři odoperovali natrženou slezinu. Vnitřní zranění pro něho mohlo být osudné. Od té doby svůj život celkově přehodnocuje.
„Po operaci, když jsem se druhý den vzbudil, jsem koukal asi tak dvacet hodin do jednoho místa. Určitě mohu říct, že už mi bylo ouzko, protože nebýt mého syna, který mi volal, že ho to nebaví v Kutné Hoře s mámou, tak bych doma usnul a už bych se dost možná neprobudil. Jsem vážně rád za to, jak to dopadlo,“ připomněl Milík kritické okamžiky.
Život mu zachránili v nemocnici v Čáslavi, kde skončil poté, co se mu udělalo špatně.
„Jsem rád, že mi to operovali tam, protože právě tam jsem se i narodil. Vlastně jsem se tam teď narodil podruhé, což mi říkal i sám pan primář (Vladimír Červinka), který odvedl výbornou práci. Jizva se hojí a nebude ani extra moc vidět,“ ocenil jednatřicetiletý závodník.
Hlavou se mu od té doby honí různé myšlenky.
„Člověk přemýšlí o všem možném. Určitě vím, jak mohu dělat spoustu věcí lépe, jaké věci nedělat vůbec a podobně. Je to rozhodně zajímavá chvíle, kdy si člověk může pořádně popřemýšlet,“ podotkl Milík.
A vše nepodstatné jde stranou.
„V tuhle chvíli neřeším, že nemůžu jet nějaké závody, není mi to nijak líto. Jsem hlavně rád za to, že budu moct plochou dráhu ještě někdy jezdit a dělat tak sport, který miluju. Prožil jsem si měsíc, kdy jsem byl docela otloukánek. Hodně operací a všeho možného, jsem rád, že jsem zpátky na nohou,“ uvedl Milík..
Věří, že zkušenosti z posledních týdnů mu mohou pomoci i do dalšího průběhu závodní kariéry.
„Myslím, že tohle všechno zlé je pro něco dobré. Neustálé přemýšlení nad výsledky a nad vším… To není to, co bych chtěl. Dělám ten sport proto, že ho mám rád,“ řekl Milík.
„A stejně tak to platí i pro běžný život, protože člověk zbytečně moc řeší věci, které by tolik řešit nemusel. Je třeba vyhnat starosti z hlavy a ze života se spíš radovat než pořád něco řešit. Jak i bylo naznačeno, ten život může být i hodně krátkej. Budu rozhodně víc žít přítomností,“ ujistil Milík.
Plánuje začít využívat sportovního psychologa.
„Určitě je to asi potřeba. I s ohledem na ten pád v Polsku. Nebyla to sice moje chyba, ale myslím, že jsem z toho karambolu mohl vybruslit dvakrát lépe. Moje reakce byla pomalá. Na dráze se umím rozhodovat rychleji. Ale asi i tím, jak se na mě všechno kupilo a nedařilo se mi podle představ, tak pak dojde k takovým situacím,“ přemítal Milík.
Chce mít čistou hlavu.
„Na závodech na sebe vyvíjím hrozný tlak. Není to poprvé, co se vydám touto cestou, ale je to poprvé, když chci já sám. Není to jen proto, že by to dělali ostatní. K tomu si člověk musí dojít. Teď už budu naslouchat a snažit se vzít si z toho to nejlepší, protože věřím, že někde ve mně pořád je ta jiskra. A když jsem byl jednou nahoře, mohu tam být znovu. Spadnul jsem dolů sám. Chci jezdit jako Australani, kteří toho tolik neřeší. Cílem je taková ‚australská cesta‘,“ pousmál se Milík.
Jen těžko se smiřuje s tím, že nemocnice v Krosnu zanedbala kontrolu břicha kvůli vyloučení případného vnitřního zranění.
„Bude se to určitě řešit, bylo tam rozhodně pochybení, budeme to řešit dál. Kdyby se to odhalilo tam, mohl jsem dnes tu slezinu pořád mít. Na jednu stranu to není životně důležitý orgán, ale na druhou to nějaká komplikace je.“
Shodou okolností žije dlouho bez sleziny i jeho otec, jenž byl rovněž plochodrážním závodníkem.
„Je to tak trochu polehčující signál. Tátovi se stala podobná věc, nemá ji už 28 let a bez problémů funguje, takže i díky tomu vím, že slezinu člověk tolik nepotřebuje. Ostatně když jsem jel do špitálu, tak mi to táta diagnostikoval už v autě, co je za problém. Nebýt té jeho zkušenosti s tímhle problémem, asi by mě trápilo víc,“ přiznal Milík.
S dávkou černého humoru dokázal, že už je mu přece jen lépe.
„Když nemá slezinu taťka a zvládl to bez ní, tak to musím zvládnout taky. Jdu v jeho šlépějích se vším všudy. Měl už jsem snad všechna zranění, co měl on, chybí už jen zlomený loket,“ porovnával Milík.
Paradoxem přitom je, že operaci ruky, kterou podstoupil právě v Polsku, si nemůže vynachválit.
„Za to jim děkuju. Když jsem byl tady u ortopeda, říkal, že takhle dobře odoperovanou ruku neviděl dlouho. Třikrát týdně jezdím na rehabilitace a ruka se dává opravdu hodně dobře do kupy. Mám i pocit, že bych s tím mohl i jezdit a jel pak v říjnu i třeba Zlatou přilbu, ale teď jde hlavně o to břicho,“ vysvětlil.
Trpělivý musí být i kvůli možným komplikacím. „Je třeba vydržet šest týdnů v klidu, abych si neudělal vnitřní kýlu. Sezona je tím pro mě v podstatě uzavřená,“ řekl Milík.
Zatím poslední český vítěz Zlaté přilby, Václav Milík, se momentálně zotavuje po pádu v srpnovém závodě v Polsku, který měl pro něj fatální následky. Po pádu musel podstoupit operaci se zlomenou rukou a následně i zákrok, při kterém mu lékaři odstranili natrženou slezinu. Toto vnitřní zranění by mohlo být pro něj osudné, a tak si od té doby pohrává s myšlenkou na svůj život a jeho hodnotu.
Po probuzení z operace strávil Václav Milík dlouhé hodiny přemýšlením nad svým životem. Díky svému synovi, který mu volal, se mu podařilo zůstat vzhůru a uvědomit si, jak křehký život může být. Díky lékařům v nemocnici v Čáslavi se mu podařilo zachránit život a nyní se snaží pohlížet na svět s novým pohledem.
Václav Milík se rozhodl přehodnotit svůj život a zamyslet se nad tím, co je pro něj skutečně důležité. Plánuje využít své nedávné zkušenosti i ve své závodní kariéře a snažit se být lepší nejen na dráze, ale i mimo ni. Plánuje začít využívat služeb sportovního psychologa, aby si udržel čistou hlavu a dokázal lépe zvládat tlak závodů.
I přes těžké období, kterým prošel, se Václav Milík snaží zůstat pozitivní a s humorem se dívá na svou situaci. Díky podpoře svého otce, který také žije bez sleziny, ví, že i on to dokáže zvládnout. S trpělivostí a odhodláním se snaží zotavit a vrátit se zpět na dráhu.
Všichni mu přejeme brzké uzdravení a mnoho úspěchů jak ve sportovní kariéře, tak i v osobním životě.
