Televize začala v Československu pokusně vysílat v květnu 1953, nejprve ze studia a postupem času i z terénu.
Na první přímý televizní sportovní přenos došlo 11. února 1955. Diváci se tehdy dočkali zápasu v ledním hokeji ze stadionu na Štvanici, který sehrál výběr Prahy se švédským klubem IF Leksand.
Přenos měl nečekaně velký ohlas, a tak když se o deset dní později vysílal zápas Československo – Kanada, byly v Praze a okolí vyprodány veškeré televizory.
Původně měli televizní diváci vidět jen dvě třetiny, ale nadšené telefonáty to změnily.
„Nakonec se odvysílal celý zápas. Za prvé se hokej líbil, za druhé obraz i zvuk chytili diváci až u Českých Budějovic. To bylo překvapení, protože panoval názor, že vysílač na Petříně má dosah jen do okruhu 60 kilometrů,“ vzpomínal Vít Holubec, jenž přenos spolu s Josefem Valchářem komentoval.
Televize si je vypůjčila z rozhlasu, sportovní redakce začala vznikat až o více než rok později.
Televizní novinky si všimla samozřejmě také ostatní tehdejší média. „Obrazový materiál, zachycený televisními kamerami, byl přímo na zimním stadionu režijně zpracován a přenášen do televisního vysílače. Kamery zachycovaly nejen celkové pohledy na hrací plochu, ale i detaily hry, zejména před brankami, které nemůže většina diváků na tribunách ani dobře pozorovat,“ referoval deník Československý sport o historické premiéře, kterou navíc ozdobilo vítězství domácích.
Pražané, tedy tým až na pár výjimek shodný s tehdejším československým reprezentačním výběrem, měli do utkání raketový nástup a po devíti minutách vedli už 4:0.
Jako první rozjásal diváky na Štvanici i u televizních obrazovek už v druhé minutě křídelní útočník Vlastimil Hajšman, který nakonec k výhře 7:2 přispěl hattrickem.
O týden a půl později nabídla divákům přípravné utkání reprezentace s Kanadou, považovanou tehdy za nejlepší mužstvo na světě, které skončilo remízou 3:3.
Televizní sportovní přenosy šly poté rychle kupředu, již na začátku roku 1956 mohli diváci sledovat záběry ze zimní olympiády v italské Cortině d’Ampezzo, která měla ukázat celé Evropě možnosti televize při tak významné události.
Italská rozhlasová a televizní společnost RAI proto v předstihu rozeslala všem partnerům na kontinentu dotazníky o přímých přenosech z dějiště her. Vedení Československé televize (ČST) však tuto nabídku nevyužilo a pro přenosy se rozhodlo téměř na poslední chvíli.
Možnost přenosu nakonec na místě vyjednal redaktor deníku Mladá fronta Miroslav Hladký, který narychlo dohodl s italským partnerem – mimochodem rodákem z Brna, který mluvil obstojně česky – stručnou smlouvu.
Obraz se pak do českých přijímačů dostával složitou cestou přes Německo (nedá se už přesně zjistit, zda Východní, nebo Západní), komentář vznikal v pražském studiu, na základě německých komentářů ho vytvářeli reportéři Vít Holubec a Miloš Zouhar.
Hodinu před půlnocí z 27. na 28. ledna 1956 se tak na obrazovkách přijímačů – tedy těch přijímajících signál z Petřínské rozhledny, který kromě Prahy a okolí dosáhl třeba až do podhůří Jizerských hor – objevila třetí třetina hokejového utkání SSSR – Švédsko.
Druhý den dopoledne následoval ještě přímý přenos z rychlobruslařského závodu mužů na 500 metrů. Do konce her odvysílala Čs. televize ještě zhruba dvě desítky přenosů z her, po kterých konečně vznikla v televizi vlastní sportovní redakce.
Výhra nad Švédy spustila televizní mánii. První sportovní přenos slaví 70 let
Televize začala v Československu pokusně vysílat v květnu 1953, nejprve ze studia a postupem času i z terénu. Na první přímý televizní sportovní přenos došlo 11. února 1955. Diváci se tehdy dočkali zápasu v ledním hokeji ze stadionu na Štvanici, který sehrál výběr Prahy se švédským klubem IF Leksand.
Přenos měl nečekaně velký ohlas, a tak když se o deset dní později vysílal zápas Československo – Kanada, byly v Praze a okolí vyprodány veškeré televizory. Původně měli televizní diváci vidět jen dvě třetiny, ale nadšené telefonáty to změnily.
„Nakonec se odvysílal celý zápas. Za prvé se hokej líbil, za druhé obraz i zvuk chytili diváci až u českých Budějovic. To bylo překvapení, protože panoval názor, že vysílač na Petříně má dosah jen do okruhu 60 kilometrů,“ vzpomínal Vít Holubec, jenž přenos spolu s Josefem Valchářem komentoval.
Televize si je vypůjčila z rozhlasu, sportovní redakce začala vznikat až o více než rok později. Televizní novinky si všimla samozřejmě také ostatní tehdejší média. „Obrazový materiál, zachycený televizními kamerami, byl přímo na zimním stadionu režijně zpracován a přenášen do televizního vysílače. Kamery zachycovaly nejen celkové pohledy na hrací plochu, ale i detaily hry, zejména před brankami, které nemůže většina diváků na tribunách ani dobře pozorovat,“ referoval deník Československý sport o historické premiéře, kterou navíc ozdobilo vítězství domácích.
Pražané, tedy tým až na pár výjimek shodný s tehdejším československým reprezentačním výběrem, měli do utkání raketový nástup a po devíti minutách vedli už 4:0. Jako první rozjásal diváky na Štvanici i u televizních obrazovek už v druhé minutě křídelní útočník Vlastimil Hajšman, který nakonec k výhře 7:2 přispěl hattrickem.
O týden a půl později nabídla divákům přátelské utkání reprezentace s Kanadou, považovanou tehdy za nejlepší mužstvo na světě, které skončilo remízou 3:3. Televizní sportovní přenosy šly poté rychle kupředu, již na začátku roku 1956 mohli diváci sledovat záběry ze zimní olympiády v italské Cortině d’Ampezzo, která měla ukázat celé Evropě možnosti televize při tak významné události.
Italská rozhlasová a
