„Chodíte po městě, občas vám lidi dají jedno dvě eura na jídlo. Pak si hledáte místo na přespání. A druhý den to samé dokola,“ vylíčil Cibuľa slovenskému deníku MY Novohrad v srpnovém rozhovoru.
„V zimě je to nejhorší. Snažíte se najít aspoň trochu tepla, ale ne vždycky se to podaří. Když je člověk unavený, tak se vyspí i na betonu,“ popisoval.
V sedmitisícové Hnúšti, městě kousek od Rimavské Soboty, legendu slovenské kulturistiky stále na ulici lidé poznávají.
„Zeptají se, jak se mám, pomůžou pár drobnými. Někdo se chce i vyfotit, tak musím zatnout svaly.“
Právě ty svaly, které ho tak proslavily.
Ty svaly, které ho dovedly k pěti titulům mistra Evropy a ke dvěma bronzům ze světových šampionátů.
Jenže medailí mohlo být mnohem víc. Kdyby Cibuľa nenasekal tolik průšvihů, často spojených s alkoholem.
Tak třeba v roce 1996 měl už jako dvojnásobný šampion starého kontinentu odjet na mistrovství světa do Jordánska. Jenže nedorazil ani do Bratislavy, cestou na autobus totiž potkal kamarády a skončili v nádražním bufetu…
„Každý člověk dělá chyby. I já jsem je udělal. Pil jsem, kašlal jsem na to,“ přiznal před časem v reportáži stanice TA3.
Z vojny do vězení
Ke kulturistice se přitom dostal úplnou náhodou. V Hnúšti pořádali mistrovství Slovenska v kulturistice a místní rodák Cibuľa šel zrovna kolem.
„Našli mě na ulici, procházel jsem okolo haly. Měl jsem větší ruce než všichni ti, kteří tam závodili. Hned mě oslovili. Ani jsem nevěděl, jak mám držet činky,“ vzpomínal v rozhovoru pro romskou televizi.
„Všechno mě naučili a za osm měsíců jsem se stal mistrem Evropy,“ doplnil muž, který za sebou měl už i pobyt ve vězení.
Na vojně, kterou kroutil ještě za komunistů v Česku, se totiž s kamarádem rozhodli emigrovat do Německa. Ukradli zbraně, ale při pokusu o přechod státní hranice je chytili a skončili za mřížemi.
Kulturistika mu otevřela úplně nový svět. Nikdy si přitom nemyslel, že by se jí mohl věnovat. Měl ale geny po otci, který byl svalnatý, i když nikdy necvičil.
„Ani já jsem v mládí neměl vztah k činkám, tělo jsem si vysekal prací,“ řekl pro MY Novohrad.
Kouřil, aby mu neumrzlo dítě
Jenže zatímco v kulturistice sklízel obdiv, v životě se mu tolik nedařilo. Kvůli alkoholu se zadlužil tak, že musel odejít z třípokojového bytu, ve kterém žil s manželkou a šesti dětmi.
Skončil v romské osadě, z níž pocházela jeho žena. Stloukl si nuznou chatrč o rozměrech 4×4 metry, neměl tekoucí vodu, elektřinu ani plyn. Většinu trofejí dal do zastavárny, aby měl alespoň nějaké peníze.
Pro dřevo na topení vyrážel několikrát denně šest kilometrů do kopce, přesto říkal: „Musel jsem v jednom kuse kouřit. Kdybych nekouřil, moje pětiměsíční dítě by asi umrzlo.“
Po pěti letech v osadě se dal do kupy, začal znovu pořádně trénovat a vítězit a s pomocí sponzorů získal dvoupokojový byt. Jenže kvůli dluhům za energie a svoz odpadu ho musel vyklidit, azyl našel v bytě pro sociálně slabé.
Teď už není ani v něm. „Po rozvodu mě žena vyhodila na ulici, od té doby jsem bezdomovec. Nemůžu sportovat, nemám na jídlo a zaměstnat mě nechtějí, protože mi za chvíli bude šedesát,“ citoval ho MY Novohrad.
I přes tenhle věk věří, že kdyby dostal šanci, ještě by se v kulturistice zvládl objevit na výsluní. „Čas se nedá vrátit. Sice jsem nejlepší léta promrhal, ale stále vím, že bych se dokázal vrátit na správnou kolej. Dejte mi čtyři měsíce na přípravu a troufnu si i na medaili z mistrovství Evropy,“ tvrdil.
„Jen potřebuju pomoc. Sám to nedokážu,“ řekl Cibuľa, dnešní smutný oslavenec.
Romský šampion Cibuľa, jehož skutečné jméno je Jozef Poliak, je známým jménem ve světě kulturistiky. Svojí svalnatou postavou a úspěchy na soutěžích získal mnoho obdivovatelů. Avšak za tímto zdánlivě slavným životem se skrývá příběh plný boje a nepřízně osudu.
Cibuľa se narodil v Hnúšti na Slovensku a již od mládí měl sklony k silovým sportům. Jeho talent a genetické predispozice mu pomohly stát se mistrem Evropy v kulturistice a získat několik medailí ze světových šampionátů. Avšak jeho životní cesta nebyla jen o slávě a úspěchu.
Kvůli problémům s alkoholem se Cibuľa dostal do finančních potíží a nakonec skončil bez domova. Žil v chatrči bez tekoucí vody, elektřiny nebo plynu a musel se každý den starat o dřevo na topení. Své trofeje z kulturistiky musel prodat, aby měl alespoň nějaké peníze.
Po letech boje se Cibuľa snažil znovu postavit svůj život na nohy. Začal znovu trénovat a získal sponzory, kteří mu pomohli získat byt. Avšak i tento nový začátek se ukázal jako krátkodobý, když se ocitl bez domova po rozvodu.
Dnes Cibuľa žije na ulici a prosí o drobné. Přesto stále věří, že by se mohl vrátit k tréninku a soutěžím v kulturistice, pokud by dostal šanci a pomoc od ostatních. Jeho příběh je smutným připomínkou toho, jak rychle se může změnit osud člověka, a zároveň ukazuje sílu vůle a odhodlání bojovat i v těch nejtěžších situacích.
Cibuľův příběh nás může inspirovat k tomu, abychom si vážili toho, co máme, a pomáhali těm, kteří potřebují pomoc. Je důležité si uvědomit, že za každým zdánlivě úspěšným člověkem může být skrytý příběh boje a nepřízně osudu, který nás může poučit o síle lidského ducha a odhodlání.
