Paříž (od našeho zpravodaje) – Předolympijské předpovědi přetékaly optimismem. Ty nejpřízemnější předpovídaly české výpravě devět medailí, ty nejrůžovější klidně celý tucet.
A ono také proč ne. Poslední tři zastávky pod pěti kruhy nešla konečná číslovka cenných kovů pod 10 a při letošním počtu 111 reprezentantů je to medaile na každého desátého nebo jedenáctého člověka.
Jenže ono ejhle. Favorité padali jeden za druhým a pařížský zisk pěti medailí se v kontextu těchto projekcí jeví jako propadák. Od mnohem většího průšvihu uchránil výpravu páteční a sobotní zlatý výlov vodáků a bronzová senzace Nikoly Ogrodníkové.
Samozřejmě záleží na úhlu pohledu. Kdybychom počítali česká umístění do první desítky, došli bychom k parádnímu číslu 32. V Tokiu, kde byl rekordní počet pódiových úspěchů, se dostala česká vlaječka do top 10 ve 27 případech.
Že si minimálně čtvrtina olympioniků pod vedením Martina Doktora našla místo mezi elitou, to už zní hodně slibně.
Pěkně to ale vystihl v jednom ze svých výroků čerstvý šampion na kilometrové trati kanoista Martin Fuksa.
„Netrénujeme celý život proto, abychom byli na olympiádě sedmí. Denně dřeme, abychom byli nejlepší.“
Samozřejmě. Takhle si to pan Pierre de Coubertin při šíření olympijské myšlenky zřejmě nepředstavoval.
Ale na konci 19. století mohl těžko tušit, jak komerční záležitost se ze sportovních bojů pod pěti kruhy stane. Jakou budou zlaté, stříbrné i bronzové placky budit mediální pozornost a rozhodovat o tom, kolik peněz přiteče do sportu.
Můžeme nyní jen spekulovat, proč to tolika českým favoritům nevyšlo a kus Eiffelovky na šňůrce si domů nevezou.
Atletka Kristiina Mäki přišla například se zajímavou myšlenkou, že jí na letošních hrách chyběla česká parta, která by táhla spolu, navzájem se hecovala.
Tokio před třemi roky bylo vzhledem ke covidové bublině sevřenější, sportovci museli na místo přijet dlouho dopředu kvůli karanténě i aklimatizaci, a tak spolu Češi strávili spoustu času a mohli si i navzájem fandit.
Do Paříže přijela řada sportovců až těsně před svou soutěží. Do poslední chvíle se připravovali doma a do Francie přeletěli jen na nejnutnější dobu.
Na druhou stranu po covidové pauze mohli na tribuny diváci nebo třeba i rodinní příslušníci olympioniků. A díky blízké vzdálenosti Paříže se to českou trikolorou v publiku jen hemžilo. Někomu taková atmosféra pomůže, jiné sváže.
Největším nadějím je přes 30 let
Možná je příznačné to, že tři zlata české výpravy přišla od sportovců, kteří se udrželi ve své bublině. Tomáš Macháč s Kateřinou Siniakovou kvůli náročnému programu v podstatě přišli do kontaktu jen se „svým“ tenisovým světem a týmem.
Martin Fuksa a Josef Dostál si u závodiště pronajali dům a úplně se odstřihli od olympijské vesnice. Vytvořili si iluzi domova a to zafungovalo na výbornou.
Ať už to bylo čímkoli, je to varování, impuls, který by bylo škoda zahodit a před následujícími hrami v Los Angeles ho nevyužít ke zlepšení.
Kanoista Lukáš Rohan v rozhovorech po nečekané medailové absenci ve vodním slalomu naznačil, že mu vadí, že se o nominaci na hry rozhoduje sotva dva měsíce před jejich začátkem.
V době, kdy se olympionici z celého světa už připravují na vrchol kariéry, čeští slalomáři prožívají nervy, kdo z nabité domácí konkurence zajede v posledních závodech nejlépe. Možná, že je i v tomhle čas na změnu.
Nad čím je ale potřeba určitě se pozastavit je věkový průměr všech úspěšných i neúspěšných českých medailových favoritů.
Adam Ondra a Jiří Prskavec 31 let, Lukáš Krpálek a Jakub Vadlejch 33 let. I oba zlatí šampioni Fuksa a Dostál už dávno překonali hranici 30 let, stejně tak i Ogrodníková.
Český sport má nyní čtyři roky na to, aby našel nové hvězdy v mladší generaci, jinak bude v Los Angeles hrozit ještě větší medailový průšvih.
Vítání Martina Fuksy v Českém domě:
Paříž (od našeho zpravodaje) – Předolympijské předpovědi přetékaly optimismem. Ty nejprůzračnější předpovídaly české výpravě devět medailí, ty nejrozvětvenější klidně celý tucet.
A ono také proč ne. Poslední tři zastávky pod pěti kruhy nebyla konečná čísla cenných kovů pod 10 a při letošním počtu 111 reprezentantů je to medaile na každého desátého nebo jedenáctého člověka.
Jenže ono ejhle. Favorité padali jeden za druhým a pařížský zisk pěti medailí se v kontextu těchto projekcí jeví jako propadák. Od mnohem většího průšvihu uchránil výpravu páteční a sobotní zlatý výlov vodáků a bronzová senzace Nikoly Ogrodníkové.
Samozřejmě záleží na úhlu pohledu. Kdybychom počítali česká umístění do první desítky, došli bychom k parádnímu číslu 32. V Tokiu, kde byl rekordní počet pódiových úspěchů, se dostala česká vlaječka do top 10 ve 27 případech.
Že si minimálně čtvrtina olympioniků pod vedením Martina Doktora našla místo mezi elitou, to už zní hodně slibně.
Pěkně to ale vystihl v jednom ze svých výroků čerstvý šampion na kilometrové trati kanoista Martin Fuksa.
„Netrénujeme celý život proto, abychom byli na olympiádě sedmí. Denně dřeme, abychom byli nejlepší.“
Samozřejmě. Takhle si to pan Pierre de Coubertin při šíření olympijské myšlenky zřejmě nepředstavoval.
Ale na konci 19. století mohl těžko tušit, jak komerční záležitost se ze sportovních bojů pod pěti kruhy stane. Jakou budou zlaté, stříbrné i bronzové placky budit mediální pozornost a rozhodovat o tom, kolik peněz přiteče do sportu.
Můžeme nyní jen spekulovat, proč to tolika českým favoritům nevyšlo a kus Eiffelovky na šňůrce si domů nevezou.
Atletka Kristiina Mäki přišla například se zajímavou myšlenkou, že jí na letošních hrách chyběla česká parta, která by táhla spolu, navzájem se hecovala.
Tokio před třemi roky bylo vzhledem ke covidové bublině sevřenější, sportovci museli na místo přijet dlouho dopředu kvůli karanténě i aklimatizaci, a tak spolu čeští sportovci strávili spoustu času a mohli si i navzájem fandit.
Do Paříže přijela řada sportovců až těsně před svou soutěží. Do poslední chvíle se připravovali doma a do Francie pře
