Jak olympijské zlato po 20 letech vypadá? Letos si sportovci stěžovali na horší kvalitu pařížských medailí.
Zrovna si vezu zlatou medaili vedle sebe. Je dobrá, pořád vypadá výborně. V Aténách to asi nachystali skvěle.
V roce 2016 jste ji na golfovém turnaji zapomněl na WC, ukradli vám ji a vrátila se až po pěti letech. Už si dáváte větší pozor?
Jasně. Teď už ji mám pečlivě uschovanou, už ji nepustím.
Jsou Atény 2004 vaším nejsilnějším sportovním zážitkem?
Určitě. Olympiáda je pro sportovce nejvíc, to opravdu není klišé. Je to dáno atmosférou, tradicí, je to jednou za čtyři roky a umí to skvěle udělat. Člověk to celé čtyři roky vnímá. Ale stavím to asi na stejnou úroveň se světovým rekordem z roku 2001. Tehdy jsem jako první překonal hranici devíti tisíc bodů, jsou to dva nejvýznamnější momenty.
V Aténách jste byl považován za velkého favorita, sám jste mluvil o tom, že jste si přijel pro zlato. Jak těžké bylo ustát tlak?
Čtyři roky předtím jsem byl stříbrný, i když Erki Nool třikrát přešlápl na disku a byly kolem toho zmatky. Měl jsem před Aténami i nějaké další medaile, o to jednodušší to pro mě bylo. V roce 2004 jsem vyhrál dva velké mítinky v Götzisu a Talence, velký tlak jsem necítil. Bylo by to horší, kdybych nebyl ve formě. Věděl jsem, že zkazit to můžu jedině sám.
Ale zpětně jste přiznal, že se vám před závodem klepala kolena.
Ano, nápor na hlavu to byl, stoprocentně. Celé dva dny jsem byl tak nervózní, že jsem nesnědl nic. Pořádně jsem nespal ani před závodem, ani během desetiboje po prvním dni. Bryan Clay i Dmitrij Karpov závodili skvěle, musel jsem být soustředěný od začátku do konce.
Česká výprava v té době čekala na první aténské zlato. Tento tlak jste si k tělu nepouštěl?
Ne, to ne. Sportovec tam jede za sebe a alespoň já jsem tenhle tlak necítil. Je pravda, že to byla naše jediná zlatá medaile, ale naštěstí tohle jsem si nepřipouštěl.
Dlouho vedl Kazachstánec Karpov, který vyhrál čtvrtku, překážky i disk. Vy jste ale věděl, že vaše chvíle přijdou v tyči a oštěpu, že?
Věděl jsem, že Karpov neskáče o tyči tolik a oštěp je jeho slabina. V podstatě jsem si jel svůj závod, i když jsem po očku Bryana a Dmitrije sledoval. Věděl jsem, že když si udržím svůj vysoký standard, mělo by to být zlato.
Prošel jste tím závodem vlastně hladce.
Nebyl tam v podstatě žádný problém. První den se mi skvěle povedl, dal jsem si třeba osobák v kouli. Další důležité disciplíny pro mě byly dálka, výška a oštěp. V dálce jsem dal 7,84, ve výšce 2,12 a věděl jsem, že i oštěp poletí. Rozhodla tyč, pro mě taková zvláštní disciplína. Když jsem tam skočil pět metrů, věděl jsem, že vyhraju.
Asi nejznámějším výjevem je však vaše radost ve výškařském sektoru. To jste zaťal všechny svaly a pustil ze sebe emoce, pamatujete?
Jasně, tohle jsem měl v sobě. Uměl jsem se radovat, divákům se to líbilo a z člověka to vypadlo samovolně. Umím dát najevo kladné i záporné emoce, což třeba v golfu není nejlepší, házet holí. (smích) Ale ano, když se mi dařilo v atletice, radoval jsem se hodně.
Máte nějakou výraznou vzpomínku na oslavy?
Neviděl jsem v kariéře olympijské vítězství jako hlavní motiv. Šel jsem postupně od mistrovství Evropy a přes mistrovství světa k olympiádě. Myslel jsem na medaili, pak teda i na zlato. Když se mi to podařilo, byl to tak nádherný pocit, který jsem si držel měsíc nebo dva. Někdo se k tomu upne a pak cítí třeba prázdnotu, to já jsem neměl.
A co ty oslavy?
Měl jsem tehdy slovenského manažera Alfonse Jucka, tak jsme šli oslavovat také do slovenského domu. To bylo těžké… Dlouhé a těžké. (smích) Ale to bylo až na druhý den, protože po závodě je člověk úplně vyřízený.
Letos na olympiádě poprvé v historii samostatného státu chyběl český desetibojař. Je to motivace i pro vás coby atletického trenéra
Hlavně to byla hrozná ostuda World Athletics, dříve IAAF (Mezinárodní atletická federace, pozn. red.). Za každou cenu chtějí atletiku nějak zatraktivnit, ale musíte respektovat určité tradice. Třeba se mi vůbec nelíbí blbosti jako dodatečné běhy, které letos v Paříži byly. Pokud jste pokazil rozběh, dostal jste ještě další šanci.
V desetiboji vás naštval formát kvalifikace?
Ano. Člověk už se nekvalifikuje tak, že udělá nějaký výkon a iks borců podle výkonu jede. Musíte jezdit po závodech, které jsou různě bodované. Někde máte za stejný výkon 8 200 bodů, jinde osm tisíc. Ještě se to bere zpětně za dva roky. Je tam sice limit, který když splníte, tak jedete, ale ten je strašně vysoko a dál se to doplňuje podle žebříčku. Vilda Stráský byl dvě pozice pod čarou a byli před ním i závodníci, kteří letos vůbec nestartovali. Navíc na olympiádu se dostane jen 24 závodníků, nejméně ze všech disciplín.
Kolik vás bylo v Aténách?
39, obrovský rozdíl. Stěžují si na to trenéři, manažeři, manažeři mítinků a nic se neděje. I z tohohle hlediska se tam Vilda nedostal. Mrzí mě, že neudělal větší výkon, ale trénuju ho zatím dva a půl roku, udělal si velký osobák… Každopádně je škoda, že tam Čech nebyl, to se na to pak kouká úplně jinak.
Stráský v rozhovoru říkal, že každý rok mluvíte o tom, jak byste si ještě desetiboj střihnul. Přijde to někdy?
(smích) To já jen tak straším, když třeba Vildu porazím v disku. Myslím, že už by to nešlo. Léta jsou znát, možná bych se ještě připravil, ale v 50 letech hrozí zranění. Nejspíš bych to nedokončil.
Pojďme ještě k vašemu synovi Štěpánovi, který se v 21 letech dostal s pražskou Duklou do první ligy. Jak to prožíváte a sledujete?
Tím, že jsem hrál 16 let fotbal, prožívám s ním celou kariéru. Už před rokem a půl o něj měly zájem kluby z první ligy, ale tenkrát ho ještě nepustili. Postup s Duklou bylo to nejlepší, co se mu mohlo stát. Je doma na Julisce, s klukama, s kterými si sedl. Hráli na Spartě, to bylo pro ně jako sen, budou hrát na Slavii. Sleduju to a když mám čas, tak chodím.
Patříte mezi hrstku skalních fanoušků na Julisce?
Ano, já tam chodím, jsem mezi nimi. V prvních kolech se mi kluci zdáli nervózní, teď to vypadá, že konkrétně Štěpa už se rozehrál. Kolikrát už si více dovolí, zjistil, že někteří hráči jsou na stejné úrovni. Když to tak budou mít všichni, nemuselo by to být špatné. Ale rozhodně to pro ně se záchranou nebude lehké.
Mohlo by vás zajímat – etapový triumf Pavla Bittnera na Vueltě:
Jak olympijské zlato po 20 letech vypadá? Letos si sportovci stěžovali na horší kvalitu pařížských medailí.
V roce 2004 se v Aténách konaly letní olympijské hry, které byly pro mnoho sportovců nezapomenutelným zážitkem. Jedním z nich byl i český desetibojař Roman Šebrle, který si odvezl zlatou medaili. Po 20 letech se podělil o své vzpomínky na tento historický okamžik.
V Aténách jste byl považován za velkého favorita, sám jste mluvil o tom, že jste si přijel pro zlato. Jak těžké bylo ustát tlak?
Šebrle odpověděl, že čtyři roky předtím byl stříbrný a měl za sebou i další úspěchy, což mu pomohlo uvolnit se a nevnímat tak velký tlak. Přesto přiznal, že před závodem měl klepající se kolena a byl nervózní. Musel být soustředěný od začátku do konce, protože konkurence byla silná.
Jak jste prožíval samotný závod?
Šebrle popsal, že závod probíhal hladce a bez větších problémů. Podařilo se mu skvěle zvládnout disciplíny jako dálka, výška a oštěp. Věděl, že pokud si udrží svůj vysoký standard, mělo by to být zlaté.
Jak jste oslavoval své olympijské vítězství?
Šebrle vzpomíná na radost ve výškařském sektoru, kde se uvolnil a pustil ze sebe emoce. Pro něj bylo důležité umět vyjádřit své pocity a radost z úspěchu. Oslavy probíhaly i s týmem a manažerem Alfonsem Juckem.
Co si myslíte o letošní olympiádě a absenci českých desetibojařů?
Šebrle kritizuje nový formát kvalifikace a chybějící tradice v atletice. Podle něj je důležité respektovat určité standardy a nezavádět zbytečné změny. Lituje, že letos na olympiádě chyběli čeští desetibojaři a věří, že se situace v budoucnu zlepší.
Jak sledujete sportovní kariéru svého syna Štěpána?
Šebrle je aktivním fanouškem svého syna Štěpána, který se v 21 letech dostal do první ligy s pražskou Duklou. Podporuje ho a sleduje jeho úspěchy na hřišti. Má za sebou dlouhou fotbalovou kariéru a prožívá s ním každý zápas.
Vzpomínky na olympijské zlato po 20 letech jsou pro Romana Šebrleho stále živé a důležité. Jeho úspěch v Aténách z roku 2004 zůstává jedním z nejvýznamnějších momentů jeho
