Jako začínající gólman jste prošel mládeží Slavie, ale pak jste se protloukal první i druhou ligou, chvilku jste byl dokonce v Lotyšsku. Nechtěl jste kariéru zabalit?
Rozhodně. Když na to koukám s odstupem času, tak vidím, že kluci, kteří byli v mládeži protežovaní, to pak nikam nedotáhli. Bohužel to ve Slavii bylo takhle zaháčkované. Já jsem to chtěl několikrát vzdát, ale naštěstí jsem měl oporu v tátovi a zvládli jsme to.
Měl jste v sobě hořkost, že jste nedostal moc šancí už ani v juniorce Slavie, natož v extralize?
To víte, že jo. Byl jsem posílaný od čerta k ďáblu. V 18 letech jsem chodil do školy, táta byl za Růžou, ptal se ho, co se mnou bude, a on mu přede mnou řekl, že ho to nezajímá. Že ať si dělám co chci, ať jdu klidně na Slavii natírat zábradlí. Pak se ozvala Opava, poslali mě tam, ať se zítra hlásím. Nebylo to jednoduché.
Po dalších štacích v nižších soutěžích vás ukecal bývalý spoluhráč Petr Hynek, ať se ve Slavii ještě jednou zeptáte. V podcastu Bendy call jste říkal, že to bylo na pivu v Kozičce. Jak jste reagoval?
Říkal jsem mu, že je blázen, ale on opakoval, že ví, co ve mně je, že si ty ostatní brankáře strčím do zadku a chytat budu já. Těžko se tomu věří, když od 18 do 24 let vás posílají z jednoho místa na druhé, moc šancí nemáte. Pak to bylo příjemné překvapení, škoda, že jsem neměl rozum jako teď, mohl jsem z toho vytěžit více. Ale odnikud jsem se dostal do plné O2 arény a do semifinále extraligy.
Ještě než vás vzali zpátky, pořád jste patřil Slavii?
Byl jsem slávista celou dobu. Chytal jsem třeba za Most, tehdy jsme postoupili do první ligy. Růža mě sledoval, oslovil, ale nedopadlo to. Tehdy byl ve Slavii finský brankář Vitali Taskinen, později jsem se dozvěděl, že to bylo podlepené z druhé strany. Ten kluk tam byl formou „něco za něco“ a bylo to na úkor nás odchovanců. Potřeboval podržet, byly tam nějaké kšefty.
Pojďme ještě k tomu vašemu návratu. Bylo vám 24 let a na radu Hynka jste nakráčel přímo za trenérem Růžičkou. To chtělo kuráž, ne?
Bylo mi už všechno jedno, peníze jsem si vydělával podnikáním jinde. Nechtěl jsem po nich nic, mohl jsem si dovolit koupit výstroj, což stojí třeba 150 až 200 tisíc korun. Mohl jsem zainvestovat a vyzkoušet to.
Jak vypadalo to setkání s Růžičkou?
Růžu jsem odchytil v útrobách stadionu a chtěl se mě zbavit, už nevěděl jak. Sedal si do auta, už chtěl jet, sám mi to pak říkal. Odbyl mě tím, ať teda přijdu na led.
Prý jste byli s kamarádem celou noc venku a jen co jste trochu vystřízlivěl, šel jste na Slavii. Tak nedočkavý jste byl?
(úsměv) Petr Hynek mě s nadsázkou držel pod krkem a dotáhl mě tam.
Takže dříve jste šanci nedostal, musel jste si o ni říct sám. Přitom Slavia byla v té době vicemistrem extraligy, o sezonu dříve vyhrála titul. Upřesněme, že se bavíme o červenci 2009.
Když nad tím přemýšlím zpětně, byla to velká drzost. Šel jsem se ucházet o místo do takového týmu, odněkud z druhé ligy, de facto z ulice. Ale chytil jsem se a pak jsem dělal jedničku. Propírala se moje výkonnost, ale nikdo nevěděl, že jsem to odchytal bez letní přípravy, navzdory třem těžkým zraněním. Přišel Zdeněk Orct, Milan Hnilička. Olympijský vítěz mi dělal dvojku a vlastně kvůli mně pak ukončil kariéru.
Slavia měla tehdy nabitý kádr. Znali vás ostatní hráči?
Někteří mě znali z juniorů, na Slavii jsem se motal, trénoval jsem s nimi. S Romanem Červenkou jsem vyrůstal odmala, naši rodiče si volají doteď, v mládí jsme u sebe přespávali. S Petrem Jelínkem jsme seděli v lavici, znal jsem Jirku Doležala. Od července jsem tedy s nimi byl na ledě, ale suchá příprava mi chyběla. Začali se mnou počítat až s postupem času.
Skočil jste do extraligy a byl jste pro ni zjevením. V základní části jste zvládl 27 zápasů s úspěšností 92,1 procenta a průměrem 2,22 gólu na zápas. Dalších 13 startů jste přidal v play off.
Propírali se nestabilní brankáři Slavie, ale vím, že ve statistikách brankářů jsem byl nahoře. Až tak špatné to na kluka, který přišel z ulice, nebylo. Užíval jsem si to, než přišlo play off. Tam mi došly síly, bylo toho na mě moc i psychicky.
Co se stalo?
Věděl jsem, za kolik tam mám podepsanou smlouvu, že jsem byl placený hůře než junioři. Do toho mi chodily nabídky, chtěli mě v Českých Budějovicích, v Plzni, chtěli mě v Rusku. Nechcete hrát za tak málo peněz, vleze vám to do hlavy. Mrzí mě, že se Slavia za mě více nepostavila a v další sezoně mi nedala tolik prostoru.
Nicméně ve zmiňované sezoně 2009/10 jste zvládli předkolo s Litvínovem i čtvrtfinále proti Zlínu, v semifinále vás vyřadily Vítkovice. To byl nakonec solidní výsledek, ne?
To asi jo, ale zase vzhledem k tomu mančaftu… Červenka, Lukáš Havel, Tomáš Kůrka a další. Potenciál byl vyšší, bohužel se to nepovedlo.
Říkal jste, že s dnešním rozumem byste z tehdejší výkonnosti vytěžil více. Měl jste si dupnout a ze Slavie pak odejít?
Určitě, ale bylo mi 24 let. Bojíte se, jste mladý kluk, jenže to chování ke mně, jaké tam bylo… Měl jsem slíbenou finanční odměnu za to, když budu mít po základní části úspěšnost 92 procent. Měl jsem ji ještě vyšší a když jsem se šel na peníze zeptat, bylo mi řečeno, že ví, že to mám slíbené, ale prý jestli to mám na papíře. Což jsem neměl. Agent s nimi mluvil, řekli mu to samé, nedostal jsem nic.
Jaké nabídky z Ruska jste měl?
Kolem Vánoc 2009 se zajímalo Dinamo Minsk z KHL, mohl jsem jít dělat dvojku Andreji Mezinovi. Potom zase Chabarovsk přihazoval každý den nesmyslné peníze. Jen z chytání do konce té sezony jsem se mohl zabezpečit na celý život, ale Růža řekl, že mě nepustí, že ze mě udělá jedničku. O to více mě mrzí, že ten slib v příští sezoně nedodržel.
Od té doby už jste za Slavii přidal jen čtyři extraligové starty.
Přivedli Míru Kopřivu a věděl jsem, že je to zlé. V tom věku jsem špatně snášel konkurenci. Chytal jsem daleko lépe, když jsem věděl, že jsem jednička a nemusím o to místo tolik bojovat. Takhle jsem byl nervózní. Odchytal jsem dobrý zápas v Lize mistrů ve Švédsku, kde mě taky chtěli. Ani tam to nedopadlo.
A ve Slavii jste nechytal i vinou zranění, že ano?
Ano, těch bylo hodně, až mi skoro vyčítali, že mi pořád něco je. Měl jsem bolavá záda, chytal jsem pod injekcemi, ale bylo to horší a přišlo se na to, že mám vyskočené dvě plotýnky a že mi zasahují skoro až do míchy. Docent Pavel Kolář mě dal naštěstí dohromady a nějak funguju, i když tam mám skříplý nerv. Růža mě pak poslal do Havlíčkova Brodu, kde jsme udělali v první lize semifinále, dodnes největší klubový úspěch. Ve Slavii mezitím nabíhal do velké formy Dominik Furch. V další sezoně 2011/12 jsem šel do Berouna, kde to bylo všelijaké, nelíbilo se mi tam.
Přesto jste nekončil, zkusil jste Slovensko.
A vlilo mi to krev do žil. V Banské Bystrici to bylo super, skvělí lidé i město, ale neměli peníze, chtěli vypadnout v prvním kole play off a raději mě poslali jinam, kde byl zájem. V Popradu jsem si to poprvé v životě nechal pořádně zaplatit, jenomže tam byla naopak zkažená atmosféra zevnitř. Kluci mě tam sami chtěli, ale oni si to sami trénovali. Nerespektovali trenéra. Když se zavřely dveře, dělali si to po svém. Tam jsem to jen přežil.
Následovalo polské Jastrzebie, kde se vám hokej znechutil úplně, že ano? Kariéru jste končil v 29 letech.
Tam mi to otrávili úplně. Dotrénovali jsme, hledal jsem koš na prádlo a bylo mi řečeno, ať si to pověsím, že se pere jen v pátek. Říkal jsem, jestli se nezbláznili. Hrál tam Richard Král, který v Česku něco dokázal, a lezl do toho zpoceného ribana a ponožek. Že si prý na to člověk zvykne. To jsem si říkal, že takové prase nejsem, není mi patnáct.
Na Slovensku jste se při zápasech několikrát porval, což není pro brankáře běžné. Jak se to seběhlo?
V Banské Bystrici jsme doopravdy stáli jeden za druhým a byla tam super atmosféra. Přirostlo mi to k srdci, nechtěl jsem dát dopustit na kluky a mladí se docela nechávali bít. Navíc já si to chtěl vždycky zkusit, i na Slavii. Měl jsem myšlenky, že bych vyzval Dominika Haška. Jenže měl jsem takový respekt z Růži, že jsem do toho nešel. Měl takové fluidum a respekt, že se to nedá popsat slovy.
Přitom s vámi dost „zametal“. Jaký máte dnes vztah?
Dlouho jsem ho neviděl, ale v tu chvíli jsem to bral, jak jsem to bral. Byl jsem rád, že jsem se dostal zpátky. Od čtvrté třídy to byl můj sen. Nedostával jsem šanci v juniorech, bylo tam iks brankářů jen kvůli nějakému barteru. Jejich rodiče udělali tohle a tohle pro toho, Růža je tam potřeboval. Ale pak jsem byl rád, že jsem konečně v extralize, navíc doma a s takovými osobnostmi jako Pepa Beránek, Tomáš Žižka, Petr Kadlec.
Pojďme ještě k etapě po hokeji, kdy jste se vydal podnikat na Kajmanské ostrovy v Karibiku. To chce asi dost dobrodružnou povahu, že?
Nikdo mi nevěřil, že to udělám, ale já když si něco řeknu, tak po tom jdu. Ani moje bývalá manželka mi nevěřila, nebylo to vůbec jednoduché. Sehnat věci, nechat udělat projekt na dálku a poslat to tam. Nic moc jsem si nezjistil a šel jsem do toho rovnýma nohama.
Otevřeli jste si kavárnu a půjčovnu motorek. Jak to šlo?
Zpočátku to bylo hodně těžké, postupně se to rozjelo. Ale zároveň jsem poznal, že to není můj šálek kávy, stát tam celý den. Chápu, že se turisté ptají, ale každý den jste odpovídal pořád na stejné otázky. Navíc Američané tmavé pleti se často chovali jako mistři světa, to bylo až neskutečné. Všude byli, všechno znali a nejraději by to chtěli zadarmo.
S původním společníkem v podnikání jste se rozešli. Co se stalo?
Chtěl mě o to připravit a měl to dobře vymyšlené. S bývalou manželkou jsme žádali o pracovní povolení na tři měsíce a že si ho pak prodloužíme na jeden rok. Ale společník zatahal za nitky na imigračním oddělení, to povolení jsem nedostal a podle tamních zákonů jsem měl opustit ostrov. Povolení měl jen společník a moje bývalá manželka. On počítal s tím, že oba odjedeme a spadne mu to do klína. Naštěstí jsme to zvládli nějak udělat, dal jsem neskutečné peníze za právníka. Na jeho doporučení jsme se na Kajmanech se ženou vzali, takže jsem mohl zůstat i bez pracovního povolení.
V podnikání jste tak pokračovali sami?
Ano a bylo to dost náročné. Navíc i ty dlouhé přelety, vždycky jsem se z toho dostával několik dní. Chtěli jsme dítě, manželka z těch nervů nemohla otěhotnět. Otěhotněla až při návratu do Česka, pak jsem to řídil nějak na dálku, ale to už moc nešlo. Nakonec jsem to prodal.
Dříve jste vyprávěl o tom, že lidé na Kajmanech nikam moc nespěchají, je tam klid. Na druhou stranu jste zmiňoval vysoké ceny nebo rasismus. Takže až takový ráj to není?
To ne. Jedině, když tam jedete na týden na dovolenou, to bude stačit. Jinak na ostrově není co dělat, je to placka a můžete se jít tak akorát někam bavit. Ale za drink dáte 500 korun, třeba internet vycházel na pět tisíc korun měsíčně. Co se týče rasismu, blízko je Jamajka a měl jsem s Jamajčany špatné zkušenosti. Nikdy jsem s černochy neměl problém, ale tam jsme si s nimi zažili.
Zajímavé je, že místní hokejbalisté vás přemluvili, abyste ještě jednou vzal do ruky hokejku. V poli jste vyhrál kajmanskou ligu, s reprezentací jste odjel na mistrovství světa 2017 do Pardubic, kde jste zase stál v brance. Zamiloval jste si hokejbal?
Mám rád spíš in-line hokej, ten bych si klidně zahrál i teď. I když je to nebezpečné, víme, co se stalo třeba Honzovi Alinčovi. Hokejbal jsem hrál v poli, na ty zápasy jsem se vždy těšil, ale do brány mě to netáhlo. Přemluvili mě kluci, byli za to rádi, nechtěl jsem jim to kazit.
Na MS v hokejbalu tradičně jezdí týmy z Karibiku, mimo Kajmany třeba z Bermud nebo Haiti. Je to tam populární?
Hodně to tam hrají, ale v tom týmu nebyl jediný rodilý hráč z Kajmanů. Byli to všechno Kanaďané nebo jiní přistěhovalci s pracovním povolením.
Co děláte v současnosti?
Teď už žiju v Česku a jsem zaměstnaný jako stavební dozor. Jsem šťastný a mám čistou hlavu. Kamarád má firmu na výkopy a vodovody, tam mu taky pomáhám. Do toho si chodím zahrát fotbal, i sedmiletý syn začal s fotbalem a vypadá to, že talent má, že něco zdědil. (úsměv) Mladší syn tíhne spíš k hokeji. Kdybych mohl, věnuju se dětem od rána do večera.
Slavia Praha je jedním z nejznámějších fotbalových klubů v České republice, ale málokdo ví, jak to ve Slavii chodí z pohledu mladých hráčů. O tom se rozpovídal bývalý gólman, který prošel mládežnickými týmy Slavie a později se propracoval až do extraligy.
V rozhovoru se dozvídáme, že mladí hráči ve Slavii neměli snadnou cestu. Byli posíláni z jednoho místa na druhé a často nedostávali šanci prokázat svůj talent. Bývalý gólman se snažil prosadit, ale musel bojovat o své místo v týmu. Nakonec se mu podařilo dostat do extraligy a dokázal se prosadit i mezi elitními hráči.
Později se vrátil do Slavie, ale sliby o větší šanci a finanční odměně nebyly dodrženy. Nakonec se rozhodl ukončit kariéru a začal podnikat na Kajmanských ostrovech. I zde měl své výzvy a nakonec se vrátil zpět do České republiky, kde pracuje jako stavební dozor a pomáhá kamarádovi ve firmě.
Celý životní příběh bývalého gólmana je plný vzrušujících zvratů a ukazuje, jak těžké může být cesta mladého fotbalisty k úspěchu. Ale i přes všechny překážky se mu podařilo najít svou cestu a najít štěstí mimo fotbalové hřiště.
