Když družstvo československých gymnastek získalo v Berlíně 1936 stříbrnou medaili, byl to pro východní část tehdejší republiky přelomový úspěch.
Členkou týmu totiž byla i Pálfiová, který se tak stala první slovenskou medailistkou v historii olympiád.
„A mohla mít i zlato. Ale ani tehdy nebyla na světě spravedlnost,“ vzpomínal na berlínskou olympiádu zápasník Jozef Herda, sám v Berlíně rovněž stříbrný.
Připomínal tím atmosféru tehdejších her pod hákovým křížem. Pořadatelskému Německu sloužily hlavně jako propagace hitlerovského režimu, pro výhru jeho sportovců byl ochoten udělat takřka cokoliv. I německé gymnastky se těšily nevšední přízni rozhodčích a braly zlato na úkor lepšího Československa…
I tak to byl pro Pálfiovou vrchol nevšedního sportovního příběhu.
Narodila se 11. března 1912 v Kostoľanech nad Hornádem, o maminku záhy přišla. Její tatínek byl polesný a právě při procházkách s ním po revíru získala lásku k přírodě i fyzickou kondici, ohebnost a mrštnost, což se jí pak v závodní kariéře hodilo.
Na měšťanku chodila v Košicích, kam se s tatínkem přestěhovala – a paradoxně dostala dvojku z tělesné výchovy.
To už se jako členka Sokola věnovala volejbalu, stolnímu tenisu, atletice i gymnastice.
V roce 1927 vystoupila na akci Československé obce sokolské v Košicích před 10 tisíci diváky a to rozhodlo, že se bude dál věnovat právě gymnastice.
O osm let později se v Praze zúčastnila závodů, na jejichž základě mělo vzniknout reprezentační družstvo pro olympiádu v Berlíně. A tady jí pomohla náhoda. I když obsadila až 26. místo, nahradila nakonec kolegyni, která se z pracovních důvodů musela nominace vzdát.
V té době jí zemřel tatínek a Pálfiová zůstala sama. Reprezentační místo tak vzala jako životní příležitost a tvrdě dřela.
Na závěrečných nominačních závodech obsadila čtvrté místo a cestu do Berlína, ke stříbrnému kovu a k titulu první slovenské olympijské medailistky měla otevřenou.
Že československé gymnastky tehdy vládly světu, dokázal šampionát o dva roky později, kdy se staly mistryněmi světa.
Pálfiová se i tímto titulem pyšnila jako první Slovenka v historii, ve víceboji jednotlivkyň navíc potvrdila totální československou dominanci, když přidala bronz za vítěznou Vlastou Děkanovou a druhou Zdeňkou Vermiřovskou.
Jenže to už v Československu přituhlo ještě víc. Po vzniku samostatné první Slovenské republiky odmítla Pálfiová – i kvůli berlínské zkušenosti s fašisty – cvičit v tělovýchovné organizace Hlinkovy gardy a raději s gymnastikou skončila.
Dál se pro radost věnovala v Klubu slovenských turistů a lyžařů řadě sportů, třeba i kanoistice. Navíc propadla jezdectví. Právě láska ke koním se jí nakonec stala osudná.
Při vyjížďce v Malých Brestovanech 23. září 1944 se její kobyla splašila a vyhodila Pálfiovou ze sedla.
Jezdkyni bohužel zůstala noha ve třmeni a splašené zvíře ji vláčelo po zemi. Když se Pálfiovou podařilo konečně vyprostit, byla už mrtvá.
Bylo jí pouhých 32 let.
Tragický osud první slovenské medailistky. Kůň ji uvláčel k smrti
Když družstvo československých gymnastek získalo v Berlíně 1936 stříbrnou medaili, byl to pro východní část tehdejší republiky průlomový úspěch. Členkou týmu byla i Pálfiová, která se tak stala první slovenskou medailistkou v historii olympiád.
„A mohla mít i zlato. Ale ani tehdy nebyla na světě spravedlnost,“ vzpomínal na berlínskou olympiádu zápasník Jozef Herda, sám v Berlíně rovněž stříbrný. Připomínal tím atmosféru tehdejších her pod hákovým křížem. Pořadatelskému Německu sloužily hlavně jako propagace hitlerovského režimu, pro výhru jeho sportovců byl ochoten udělat takřka cokoliv. I německé gymnastky se těšily nevšední přízni rozhodčích a braly zlato na úkor lepšího Československa…
I tak to byl pro Pálfiovou vrchol nevšedního sportovního příběhu. Narodila se 11. března 1912 v Kostoľanech nad Hornádem, o maminku záhy přišla. Její tatínek byl polesný a právě při procházkách s ním po revíru získala lásku k přírodě, fyzickou kondici, ohebnost a mrštnost, což se jí pak v závodní kariéře hodilo.
Na měšťanku chodila v Košicích, kam se s tatínkem přestěhovala – a paradoxně dostala dvojku z tělesné výchovy. To už se jako členka Sokola věnovala volejbalu, stolnímu tenisu, atletice i gymnastice.
V roce 1927 vystoupila na akci Československé obce sokolské v Košicích před 10 tisíci diváky a to rozhodlo, že se bude dál věnovat právě gymnastice. O osm let později se v Praze zúčastnila závodů, na jejichž základě mělo vzniknout reprezentační družstvo pro olympiádu v Berlíně. A tady jí pomohla náhoda. I když obsadila až 26. místo, nahradila nakonec kolegyni, která se z pracovních důvodů musela nominace vzdát.
V té době jí zemřel tatínek a Pálfiová zůstala sama. Reprezentační místo tak vzala jako životní příležitost a tvrdě dřela.
Na závěrečných nominacích závodů obsadila čtvrté místo a cestu do Berlína, ke stříbrnému kovu a k titulu první slovenské olympijské medailistky měla otevřenou. Že československé gymnastky tehdy vládly světu, dokázal šampionát o dva roky později, kdy se staly mistryněmi světa.
Pálfiová se i tímto titulem pyšnila jako první Slovenka v historii, ve víceboji jednotlivkyň
