Jak jste si pondělní rozlučku užil? O fotky a podpisy byl docela zájem, že?
Jo jo, bylo to perfektní. Ještě umocněné tím, že jsme s Frýdkem vyhráli proti pardubickému béčku 5:1. Sám jsem byl překvapený zájmem fanoušků, těšilo mě to. Naměkko jsem úplně nebyl, s koncem kariéry už jsem smířený. Ale člověk si zavzpomíná, že ta kariéra byla dlouhá.
1057 zápasů v extralize, okolo třinácti stovek celkově v dospělém hokeji v Česku. Jak těžké bylo rozhodnout se a nechat tohle už za sebou?
Před sezonou jsem tušil, že to bude poslední ročník. Byla to jízda, ale někdy to skončit musí, člověk musí být soudný, na co má a na co ne. Přemýšlel jsem o tom už po konci ve Vítkovicích před pěti lety, ale ještě jsem dostal od Tomáše Krále nabídku do první ligy v Litoměřicích. Jejich koncepce mě nadchla, s trenérem Davidem Brukem jsme si sedli. Ale nečekal jsem, že budu první ligu hrát dalších pět let.
Protáhl jste to do Frýdku-Místku, zároveň jste říkal, že stres při zápasech o záchranu v první lize už pro vás není.
Dostal jsem šanci chodit na led s mladými a nakouknout na trenéřinu i jako hrající asistent v áčku. Za to jsem rád, něco jsem se přiučil. Ale je to tak, že jsem čekal, že budeme hrát nahoře jako v Litoměřicích, kde jsem si hokej užíval. Místo toho dvě sezony hrajeme o všechno, psychický tlak a nervy jsou to veliké.
Pojďme se za tou kariérou ohlédnout. Při loučení byl na stadionu i pohár, který jste v roce 2016 vyhrál s Libercem. Je to logicky nejvýraznější vzpomínka
Ty vítězné, když se něco slaví, jsou nejsilnější. Zážitky mám ze všech štací, ať horší nebo lepší. S odstupem času to dávám na stejnou úroveň, i když Liberec nebo zlato s reprezentací dvacítek mají výjimečné místo.
Liberec jste dotáhl k titulu jako kapitán a v týmu jste si sedl hlavně se Slováky Jánem Lašákem a Brankem Radivojevičem.
Jasně, měli jsme v týmu osobnosti a špičkové hráče, táhlo se za jeden provaz a šli jsme za úspěchem. V Liberci se sešlo doopravdy silné mužstvo, ať už šlo o Čechy nebo Slováky.
Se Slováky jste tehdy slavili i formou výletu na Slovensko na harlejích, vzpomínám si dobře?
Na Slovensko jsme nejeli, ale s Jánkem jsme domluvení. Chystáme se za ním na Slovensko, přidal by se právě i Branko. Snad to letos vyjde, nějaký letní víkend. Toho času není moc, rodina a práce, Jánko pracuje pro reprezentaci. Věřím, že to dopadne. Navíc příští rok to bude deset let od libereckého titulu, mohli bychom se sejít všichni. Pokecat a zavzpomínat.
Motorky jsou asi vaší největší životní zálibou vedle hokeje.
Teď ano. Na začátku hokejové kariéry to byly různé vojenské věci, sbíral jsem nože. Na motorce jezdím asi patnáct let, je to velká záliba a takové vyvětrání hlavy.
Kolik máte strojů?
Jeden. Zase tolik času nemám, abych měl dvě nebo tři motorky. Člověk to neujezdí, stojí mu to v garáži. Já v létě nenajezdím 20 tisíc kilometrů, ale třeba pět nebo šest tisíc maximálně. V létě se s kamarády vydávám i na vícedenní vyjížďky, letos se poprvé v životě chystám na slavný sraz Faaker v Rakousku. Na nějaké obrovské ježdění to ale není i kvůli tomu, že hokej si vyžádal svou daň. Neusedím dlouhé štreky, bolí mě pak kolena, ramena.
A motorku máte údajně v garáži pod peřinou, je to tak?
Ano, všichni se smějí, že auta máme s manželkou venku a v garáži je pod dekou schovaná motorka. Auto tolik neřeším, ale motorku si hýčkám.
A co ta sbírka nožů? Tu si někteří fanoušci možná vybaví ze známého medailonku, který o vás natočila Česká televize po deseti letech od triumfu na mistrovství světa juniorů 2001. V televizi to běželo docela často.
(úsměv) To je pravda. Dříve to byla velká záliba, čas od času jsem si pořídil nějaký pěkný kousek. Ale to už je teď spíš pryč.
Kam v kariéře řadíte to zmíněné MS juniorů? Jeli jste tam jako favorit, v týmu s Tomášem Plekancem nebo Radimem Vrbatou a skutečně jste přivezli zlato. Navázat na to se zatím nepodařilo.
Rozhodně to řadím vysoko. V 19 letech to pro mě byl obrovský zážitek a první velký úspěch v hokeji. Předtím to bylo maximálně mistrovství republiky v osmých třídách. Juniorské MS jsme navíc vyhráli v Moskvě, o to zajímavější to bylo.
Tehdy už se naplno formoval váš typický herní styl plný obětavosti a tvrdosti?
Hrál jsem tak od začátku kariéry. Na rovinu, nikdy jsem nebyl vynikající bruslař, technik nebo střelec. Věci, u kterých jsem cítil, že v nich můžu být dobrý, jsem piloval a chtěl jsem v nich být nejlepší. Někdy jsem zkraje sezony zkoušel, jestli bych mohl hrát jinak, změnit styl, ale bohužel člověk musí přijmout to, na co má. U mě to byla tvrdá hra, obětavost, držel jsem se toho.
Měl jste už jako kluk nějak posunutý práh bolesti?
To nevím, ale už odmala jsem střely blokoval, a když to člověk dělá celou kariéru, pak už mu to přijde normální.
Nedávno o tom mluvil váš bývalý spoluhráč Václav Nedorost. Nazval vás „správným bláznem“ a chválil, že na to, kolik střel jste na tělo pochytal, jste se uměl vyhnout zraněním.
Všichni nad tím kroutili hlavou, že jsem s takovým stylem vydržel tak dlouho. Musím zaklepat, že sice jsem si zlomil holeň a lýtkovou kost, ale to se zoperovalo a byl jsem v pohodě. To bylo všechno. Někteří kluci měli urvaná kolena, ramena, mně se to naštěstí vyhýbalo.
Vy jste do střel lehal, teď se spíš vyklekávají. Styl se změnil, že ano?
Jasně, celý hokej se zrychlil a tvrdá hra se začala posuzovat jinak. Když jsem chtěl pokračovat co nejdéle, musel jsem se přizpůsobit.
Ani bodyčeky, při kterých jste se snížil pod soupeře a pak ho poslal do vzduchu, by dnes už neprošly? Z extraligy úplně vymizely.
Asi by se to pískalo. I když podívejte se na Radka Gudase, jak to rozdává v NHL. Někdy je to faul, někdy ne. V extralize by se to posuzovalo asi jako úder na nohu. Mění se to, končím v tu nejlepší dobu. (úsměv)
Jak vlastně vznikla vaše přezdívka Vyply?
Bylo to v žácích nebo dorostu, podle toho, že jsem při srážkách „vypínal“ hráče. Tohle mi zůstalo a přijal jsem to za své.
V této sezoně jste naskakoval vedle Frýdku-Místku i za Kopřivnici ve třetí nejvyšší soutěži. Ještě vás tam čekají nějaké zápasy, nebo už jste definitivně skončil?
Myslím, že ještě něco odehraju. Dneska ne, budu jako asistent na střídačce ve Frýdku. Snad to s Kolínem zvládneme, zachráníme se a bude klid. Pak kdyby Kopřivnice chtěla, půjdu jí v této sezoně ještě pomoct.
A do budoucna je to trenérská cesta
Trénování mám v plánu, ta příští sezona bude taková průlomová, jak se to všechno bude odvíjet. Jestli to bude dál s dětmi, což mě zatím hodně baví, nebo v dospělém hokeji.
Bývalý hokejový obránce Vítězslav Výtisk nedávno ukončil svoji dlouhou kariéru v extralize a první lize. S více než 1057 zápasy v extralize a okolo třinácti stovek zápasů v dospělém hokeji v Česku za sebou, se rozhodl, že je čas na rozlučku s aktivním hokejem. Přestože se cítil smutný s koncem kariéry, byl rád za zájem fanoušků a za skvělou atmosféru při rozloučení.
Vítězslav Výtisk si svou kariéru užil naplno a měl možnost hrát s mnoha významnými hráči. Jedním z nejvýraznějších okamžiků jeho kariéry bylo vítězství v extralize s Libercem, kde působil jako kapitán týmu. Společně se Slováky Jánem Lašákem a Brankem Radivojevičem tvořili silnou osu týmu, která dovedla Liberec k titulu.
Kromě hokeje je Vítězslav Výtisk známý i pro svou vášeň pro motorky. Již patnáct let jezdí na motocyklech a tuto zálibu si užívá jako relaxaci od hokeje. I když má jen jeden stroj, rád se vydává na výlety se svými kamarády.
Vzpomínky na juniorské mistrovství světa, které Vítězslav Výtisk vyhrál v Moskvě v roce 2001, jsou pro něj jedním z nejsilnějších momentů jeho kariéry. Tato událost ho formovala jako hráče a pomohla mu vybudovat svůj charakteristický herní styl plný obětavosti a tvrdosti.
I když se hokejové prostředí změnilo a tvrdá hra se posuzuje jinak, Vítězslav Výtisk si stále udržuje svou vášeň a lásku k hokeji. Po skončení hráčské kariéry plánuje zamířit směrem k trenérské dráze a doufá, že bude moci předat své znalosti a zkušenosti dalším generacím hokejistů.
