Měla by to být vaše 17. velká akce mezi dospělými. Jak se těšíte do Glasgow?
Moc se těším. Je to hala, ve které jsem ještě nezávodil. Když bylo v Glasgow halové mistrovství Evropy, chyběl jsem. Sedmnáct, to už je dost, já se teď raduju z každého dne v atletice navíc. Bude to posunutí mého krásného příběhu o kousek dál.
V polovině února jste na halovém mistrovství republiky v Ostravě vyhrál šedesátku s překážkami v čase 7,72. Co vám to napovědělo?
Chtěl jsem to hlavně přežít ve zdraví, ještě deset dní před mistrákem jsem ležel nemocný. Vloni jsem byl taky po nemoci, trochu jsem to ignoroval a natrhl jsem si sval. Letos jsem to zvládl volněji, 7,72 není špatný výkon. Náběh a konec jsem neběžel úplně na maximum, je tam velký prostor ke zlepšení.
Před odletem do Glasgow už jste zdravý?
Ano. Na mistráku to bylo to nejhorší, teď se nemám na co vymlouvat. Na mistrovství světa musím jít naplno už v rozběhu, i kdyby cokoliv bolelo. Tam musím šlápnout do plných, protože žádné příště už možná nebude. V každém závodě musím bojovat, jako by byl poslední.
V létě byste chtěl na ME a olympiádu. Bude to dlouhá sezona, že?
A náročná. Přeju si, aby MS dopadlo ve zdraví a abych si splnil výkonnostní plán. Když budu venku zdravý, tělo je konkurenceschopné. Nechci, aby se něco pokazilo, byla by to čára přes rozpočet.
Máte v hlavě výsledek, s nímž byste byl v Glasgow spokojený?
Zkusím jednou v životě využít náhodu, čím mě osud v danou chvíli obdaruje. Nejsem tolik vyzávoděný, nechám to tak, ať mě tělo překvapí. V mém případě má osud smysl pro humor a vždy mě počastuje zraněním, když to nejméně čekám. Teď to nechám tak, že to snad nějak sedne. Záleží, abych trefil start, ale věřím, že mám na čas pod 7,60.
Američan Grant Holloway letos vylepšil svůj vlastní světový rekord na 7,27 a také další konkurence se zdá být více než nabitá.
Podle mě je to historicky nejlepší halový rok, co kdy byl. Jedu mezi totálně nejlepší elitu, která kdy běhala. 7,59 by mohlo být třeba na desáté místo, možná pár favoritů zachybuje, přijdou komplikace. Kdyby to vyšlo, bylo by to pro českého sprintera naprosto famózní umístění. Ale jak říkám, nechci se nějak škatulkovat.
Zůstaňme ještě u Hollowaye. Má 64 vítězných závodů v řadě, vylepšil si světový rekord. Je to jedna z hlavních tváří světové atletiky?
Výkonnostně je to druhý Usain Bolt. Jak kdysi třeba Renaud Lavillenie v tyči závodil jen sám se sebou a s výkonem, Holloway to má stejně. Nemá soupeře, jen sám sebe ve světovém rekordu. Vymyká se, ale mediálně nemá takový dosah, možná není takový šoumen. Navíc hladká stovka je jedinečná, nejrychlejší muž planety zní jinak, než když k tomu přidáte překážky. I když pro mě je to samozřejmě více. (smích)
Na šedesátce s překážkami bude s vámi v Glasgow i dvacetiletý Štěpán Schubert. Bude prostor předat mu nějaké zkušenosti?
Na MS tolik ne, ale na každých závodech se snažím s ním a jeho trenérem komunikovat. Když mě něco napadne, hned jim to říkám. Jsme jeden tým, bojujeme za Česko. Hrát si nějak na vlastním písečku by bylo pošetilé. Je super, když někdo ve 20 letech jede na MS a sbírá zkušenosti. Tady ta „děcka“… Roste nám skvělá generace a je skvělé, když uvidí ty nejlepší v akci.
Jak těžké pro vás bylo vynechat kvůli problémům se stehenním svalem, kolenem nebo i kotníkem celou minulou sezonu a zase usilovat o návrat?
S tím vším, co se mi kdy stalo… Chtěli mi amputovat nohu, tisíc operací, nedůvěra od blízkých lidí, která bolela. Takže tohle až tak těžké nebylo. Když se objeví nějaké zranění, připadá mi to už jako malichernost, kvůli které bych to nevzdal. Byl by to nesmysl. Pokud cítím, že tělo je konkurenceschopné, budu bojovat do posledního dne.
Ale rok bez závodění, to není málo.
Jasně, ale je to o úhlu pohledu. Kdysi jsem měl tři roky sádru, lidi říkali, že nebudu moct chodit. V porovnání s tím nic není, že si zraníte něco ve stehně, sroste to, jen to chce čas. S tím už umím hrát.
Vyhlásil jste, že vaším cílem je startovat za rok na halovém ME v Apeldoornu. Měl by to být konec vaší kariéry už napevno?
Ano, určitě. Musel bych být třeba do pátého místa, aby to mělo smysl zkoušet potom ještě venku. Je to pro mě top mezník, na halové Evropě byly moje veškeré úspěchy (zlato v Paříži 2011 a bronzy v Turíně 2009 a Bělehradu 2017, pozn. red.). Kdybych byl ve finále, bylo by to grandiózní. Zvednout ruku, poděkovat divákům a říct „děkuji“. Bylo by to skvělé, navíc ve 40 letech. Dokázal bych, že věk je občas jen číslo.
Jak jste říkal, že osud má u vás smysl pro humor, vzpomněl jsem si na rok 2020, kdy vás v Praze na ulici napadli a zranili zloději. Tehdy jste říkal, že vaše zranění už jsou jako groteska…
(smích) Vidím v tom něco ve smyslu, že silní lidé musí projít těžkými zkouškami. Osud mě zocelil, abych to třeba předával dál. Nevím, jaký má se mnou záměr. Ale proto se cítím mega silný a banální zranění překonám. Zatímco někdo jiný třeba lamentuje, jestli pokračovat. I to napadení, kdy jsem potkal blázny na svobodě, mě posílilo. Dělal jsem to pro dobrou věc, jen jsem je upozornil, ať ukradené věci vrátí.
Tvrdíte, že i lidé, kteří vás už dlouho odepisují, jsou pro vás částečně motivací. Setkáváte se s takovými zprávami a hlasy často?
Je to úměrné věku. Občas je to smutné, protože bych čekal trochu hrdosti českého národa, že někdo v mém věku bojuje se světem. Máme i takové hloupé dogma, že oceňujeme sportovce jen za velké závody. Nikdo nekouká na další podniky, když jste třeba na World Challenge do čtvrtého nebo pátého místa a děláte reklamu. Někdy mi je z toho smutno.
Pozitivní zpětnou vazbu ale máte taky, nebo ne?
Jasně, to si nechci nijak stěžovat. Strašně moc lidí mi přeje, to mě motivuje nejvíc. Je to nejsilnější energie. Od lidí, co mi nevěří, je to zase energie zdarma, trošku vás to naštve. Ale svět sportovce takový je, mě to neláme. Mám obrovskou výhodu v úžasné rodině a přítelkyni, nechtějí mě nechat to vzdát. Takové zázemí je nejvíc, co může být.
Navíc domácí tituly dále sbíráte, mladší kolegy porážíte. To je nejlepší odpověď na větu, že byste měl jen zabírat místo, ne?
Párkrát už mi bylo naznačeno, že zabírám místo. Ale až mě někdo bude porážet a opravdu to tak bude, uznám to. Teď místo nezabírám, je tady jeden závodník, který se mnou může jezdit a učit se. Česká atletika by měla takhle pracovat a úspěšné sportovce vytěžit, aby předali svoje know-how. Pokud můžu pomoct, jsem jedině rád.
Veterán Svoboda se vrací na atletickou scénu: „Osud má smysl pro humor“
Měla by to být vaše 17. velká akce mezi dospělými. Jak se těšíte do Glasgow?
Moc se těším. Je to hala, ve které jsem ještě nezávodil. Když bylo v Glasgow halové mistrovství Evropy, chyběl jsem. Sedmnáct, to už je dost, já se teď raduju z každého dne v atletice navíc. Bude to posunutí mého krásného běhu o kousek dál.
V polovině února jste na halovém mistrovství republiky v Ostravě vyhrál šedesátku s překážkami v čase 7,72. Co vám to napovědělo?
Chtěl jsem to hlavně přežít ve zdraví, ještě deset dní před mistrovákem jsem ležel nemocný. Vloni jsem byl taky po nemoci, trochu jsem to ignoroval a natrhl jsem si sval. Letos jsem to zvládl volněji, 7,72 není špatný výkon. Náběh a konec jsem nebral úplně na maximum, je tam velký prostor ke zlepšení.
Před odletem do Glasgow už jste zdravý?
Ano. Na mistrováků to bylo to nejhorší, teď se nemám na co vymlouvat. Na mistrovství světa musím jít naplno už v rozběhu, i kdyby cokoliv bolelo. Tam musím šlápnout do plných, protože žádné přestře už možná nebude. V každém závodě musím bojovat, jako by byl poslední.
V létě byste chtěl na ME a olympiádu. Bude to dlouhá sezona, že?
A náročná. Přeju si, aby MS dopadlo ve zdraví a abych si splnil výkonnostní plán. Když budu venku zdravý, tělo je konkurenceschopné. Nechci, aby se něco pokazilo, byla by to čára přes rozpočet.
Máte v hlavě výsledek, s nímž byste byl v Glasgow spokojený?
Zkusím jednou v životě využít náhodu, čím mě osud v danou chvíli obdaruje. Nejsem tolik vyzávodněný, nechám to tak, ať mé tělo překvapí. V mém případě má osud smysl pro humor a vždy mě počastuje zraněním, když to nejméně čekám. Teď to nechám tak, že to snad nějak sedne. Záleží, abych trefil start, ale věřím, že mám na čas pod 7,60.
