První otázkou vás asi nezaskočím. Jak kulatiny oslavíte?
Já už ani neumím slavit. Včera (v pondělí) jsem zlehka začal a dneska mám mokrý hadr na hlavě. V sedmdesáti budu muset trošku brzdit. Asi už jsem věchýtek stařeckej, což se mi včera jenom potvrdilo.
Takže sedmdesátku nevítáte?
Popravdě? Z té sedmičky jsem vykulený, úplně se klepu. Všechno je jiné, tělo se chová a ozývá úplně jinak. Na golfu mě pomalu ženou tam, kde pálí ženské. Prej běž, ty na to máš právo. Drive mám, že mě to spadne před hubu, to je strašné. Fotbal mě bolí. A když se jdu sklouznout na bruslích a někdo do mě drkne, tak se roztočím jak korouhev. Stabilita už je taky v háji. A věřil byste, že mě v tramvaji pustila jedna slečna sednout?
Třeba vás poznala
No, to nevím. Spíš to vypadalo, že pouští starce. To je taky ostuda.
Pojďme se vrátit k oslavám. Co vás čeká dál?
Ve středu zvu celou rodinu Šmicrovu na dobrou večeři, což bude decentní. Ale ke konci týdne mám naplánované eldorádo u nás v hospodě. Oslavu pod taktovkou diskžokeje Ládi Majera – ano toho, co chytal v Liberci. Prý hraje výborně. Mám pozvanou spoustu hostů, má nás být kolem devadesáti, akorát nevím, jak se tam srovnáme. Asi tu první várku rychle ožeru a pošlu domů.
Kdo dál se bude starat o zábavu?
Zazpívat by mi měli Kamil Střihavka a Sagvan Tofi, program odmoderuje Těžkej Pokondr. Něco připraveného tedy je a hlavně se tu sejdou samí fajnoví lidi, takže se to nemůže nepovést. Jo a rád bych taky pozval Jiřinku Bohdalovou, ale jak jsem zaregistroval, chudák je momentálně po operaci. Každopádně ji zavolám, protože mně v létě upozornila, abych na ni nezapomněl, jinak že mi prý dá do držky (smích). Musím jí zavolat a poptat se, jak je na tom. No a pak přijde celá řada doktorů, z nichž si aspoň vyberu, ke kterému půjdu na prohlídku k sedmdesátinám.
Kdy vás čeká?
Až v pondělí, protože kdybych šel tento týden, tak by mi určitě něco zakázali. Určitě budu muset něco vypustit. No a bojím se, že to bude to, co mám nejradši. Pivečko a vínečko.
Je otázka, jestli po tak náročném týdnu neodložit alespoň jaterní testy?
Zrovna teď jsem viděl reklamu na nějaký přípravek, že po něm ta játra jako obživnou. No nevím, moc tomu nevěřím. Spíš se těším tím, že piju samé dobré věci. Z Plzně mám od kluků pár soudků, z Moravy mě zásobí vínem a nebude to žádné „víno pro Pražáky“. Říkají tomu prvňáček, dělá se z čerstvých hroznů. Mám objednáno deset kartonů a určitě to bude málo.
Když se ohlédnete za svou famozní kariérou – dá se vybrat jeden nejsilnější moment? Bylo to zlato z olympijských her v roce 1980?
Určitě. Já se tím chlubím, kudy chodím. Už jsem v té generaci dědečků, co tak často vyprávějí o svých prožitcích. Kluci se mi smějou, že mluvím jako Bican. Ptám se, co říkal? Prej se furt vytahoval. No jo, ale já tu medaili mám doma, tak co s ní mám dělat?
No a k tomu máte i medaili z mistrovství Evropy v tom samém roce. Třikrát jste vyhrál ligu…
A dvakrát jsem byl nejlepším fotbalistou Československa. Prostřílel jsem se do Klubu ligových kanonýrů a navíc jsem si zahrál na mistrovství světa. Jako klukovi z vesnice se mi o ničem takovém ani nezdálo. Vidíte, už mi to chlubení jde samo.
Taky na to máte právo.
A mám, když je mě sedmdesát! Takže si to teď každý vyslechne.
Jste jedním z nejlepších fotbalistů československé historie. Někteří experti dokonce tvrdí, že jste mohl aspirovat na Zlatý míč. Myslíte, že byste na něj vážně měl?
Kdyby mě pustili do zahraničí v pětadvaceti letech, to bych ve světě udělal pořádnou rotyku. Já šel až ve dvaatřiceti, a to můžu mluvit o štěstí. Byli jsme jedni z posledních, kdo vůbec mohl jít. Vzal si mě chudý Le Havre, ale díky němu jsem si zase vydělal na tu hospodu, která mě dodnes víceméně živí.
A měl jste možnost utéct do zahraničí?
Jednou v Německu za mnou přijeli bílým mercedesem nějací frajeři, v ruce kufr plný peněz. Říkají: „Pane Vízek, to jsou vaše peníze, to je vaše auto, hotel už máte a všechno ostatní zařídíme my.“ Ale já jsem to prostě nedokázal. Jsem hračička, kamarádský typ, v Československu jsem měl rodinu… Tenkrát to nešlo, prostě to nešlo. Ale kdybych na tom byl jako Šmíca a další kluci, kterým se ve dvaceti, jednadvaceti otevíral svět, to bych se byl se vším popral. Hodně lidí mi tvrdí, že že jsem měl na daleko víc, ale teď si říkám, že jsem velmi spokojený s tím, jak to všechno dopadlo a jak jsem žil.
A v soukromí jste taky spokojený?
Jsem. Žiju teď hlavně pro jednoho člověka, pro mou dceru (Vízek má s manželkou Simonou nyní dvanáctiletou dceru Viktorii – pozn. red.). Často ji vozím a ve škole se jí pak ptají, jestli ji zase přivezl děda, ale na tohle už jsem si zvykl. Hraje beachvolejbal, jsem rád, že sportuje. Jo, žiju si hezky, akorát nevím, jak ještě dlouho.
To ale neví nikdo, ne?
Záleží na tom, jak si věk připouštíte. Herec Jiří Sovák říkal, že v padesáti na smrt nemyslel vůbec, v šedesáti to už bylo tak padesát na padesát. Umřít po sedmdesátce je prý logické a v osmdesáti už jde čistě o slušnost. A já už jsem v té poslední dekádě.
To vás opravdu tak trápí?
Ale ne, spíš to beru s humorem. Mám to štěstí, že žiju mezi mladými. A snažím se sportovat, Chodíme na golf, v tenisu můžu ještě hrát debla, jen ten fotbal už pomalu škrtám.
Spousta tak slavných hráčů jako vy, se po konci aktivní kariéry pustilo do trenéřiny. Vy jste to zkoušel v Karlových Varech Dvorech, ale nijak vás to nechytlo. Proč?
Ze dvou důvodů. Tím prvním bylo cestování. Teď už je to jiné, ale když jsme my jezdili, tak to byl často horor. To jsme takhle jednou jeli do Belgie karosou z Vysokého Mýta, která netopila a my po cestě málem zmrzli. Pak jsme pro změnu letěli a spodkem škrtli o nějaký komín. Já byl tak vyjukanej, že jsem byl nakonec rád, že už nemusím nikam courat.
A druhý důvod?
Já na trenéřinu nemám povahu. Nechci křičet, já bych furt jen chválil. Ani střídat by měl nebavilo, kluků na lavičce je mi vždycky strašně líto. Jsem hrozně stará škola. Teď si představím, že mi hráč zacentruje dvakrát za lajnu a já bych byl vzteklej – ne, to nechci. Obdivuju kolegy, kteří to zvládají. Kolikrát já říkal Petru Radovi, aby neblbnul, že ho trefí… Na druhou stranu mě to taky mrzí, protože bych byl u toho, co jsem uměl a čemu rozumím. Fotbal je jediné, v čem se vyznám. Píšu fejetony do médií a pak do toho často kecám. To mě baví.
Provozovat restauraci jsou menší nervy? Zvlášť v dnešní době?
No, taky to není ideální. I tady pořád posloucháte nadávky – někdo reptá, že pivo zdražilo, druhý zase, že není ideálně vychlazené. Já jsem byl první fotbalista, co si koupil hospodu, třicet let jsem ji provozoval. Pak už to nešlo, tak jsem se na to vybodl. Pronajal jsem ji, jsem v klidu a pohodě. Teď tam dojdu jenom na mariáš a a jsem spokojený. Spoustu času trávím v Chabrech, kde máme barák se zahradou. Já tedy zahrádkář nejsem, ale mám šikovnou manželku a já se okolo jen tak poflakuju.
Vízek, slavný fotbalista, oslavuje sedmdesátiny
Vítek Vízek, slavný fotbalista a bývalý reprezentant Československa, slaví své sedmdesáté narozeniny. V rozhovoru pro média prozradil, jak plánuje oslavit tuto kulatou událost. Vízek, který je známý svým humorem a upřímností, neplánuje žádné velkolepé oslavy. „Já už ani neumím slavit. Včera jsem zlehka začal a dneska mám mokrý hadr na hlavě. V sedmdesáti budu muset trošku brzdit. Asi už jsem věchytka stařeckej, což se mi včera jenom potvrdilo,“ řekl s úsměvem.
Na otázku, zda se těší na oslavy, Vízek odpověděl: „Z té sedmičky jsem vykulený, úplně se klepu. Všechno je jiné, tělo se chová a ozývá úplně jinak.“ Plánuje pozvat celou rodinu na večeři a následně uspořádat večírek v hospodě s diskžokejem Láďou Majerem. Na programu má zpěv Kamila Střihavky a Sagvana Tofiho a moderovat bude Třekej Pokondr.
V rozhovoru se také zmínil o své kariéře a úspěších ve fotbale. Vízek je považován za jednoho z nejlepších fotbalistů v historii Československa a má za sebou bohatou sportovní kariéru. S úsměvem vzpomínal na své úspěchy a medaile z mistrovství Evropy a ligy.
Na závěr rozhovoru Vízek sdělil, že žije spokojený život se svou dcerou a že si váží každého okamžiku. I přes své sedmdesátiny se stále aktivně věnuje sportu a rád tráví čas ve svém domě se zahradou. Ačkoliv byl nabízen možnost odjet do zahraničí a mít jiný život, Vízek zůstal věrný svým kořenům a rodině.
Celý rozhovor s Vízkem ukazuje jeho pozitivní přístup k životu a schopnost užívat si každý okamžik. I přes věk se nevzdává svých zájmů a stále má radost ze sportu a setkávání s přáteli. Vízek je skutečným vzorem pro všechny, kteří chtějí žít plnohodnotný a šťastný život bez ohledu na věk.
