Dva roky trvalo hledání optimální sestavy pro soutěž sportovních gymnastek na olympiádě v Londýně 1948. „Zprvu nás bylo sto dvacet šest. Během té doby jsme absolvovaly množství soustředění a závodů,“ popsala sokolská náčelnice Marie Provazníková národní výběr ideálního složení.
Do britské metropole nakonec zamířily Zdeňka Honsová, Věra Růžičková, Božena Srncová, Milena Müllerová, Zdeňka Veřmiřovská, Olga Šilhánová, Marie Kovářová, Miloslava Misáková a její sestra Eliška.
Právě u Elišky se už během cesty na hry objevily zdravotní potíže a vyšetření ukázala, že se jedná o dětskou obrnu, která byla v té době prakticky neléčitelnou. Do soutěže místo Elišky Misákové, která musela být hospitalizována a jejíž stav se prudce zhoršoval, nastoupila původně náhradnice Růžičková a československé družstvo vybojovalo zlato před Maďarskem a USA.
Radost z triumfu však netrvala dlouho. Jen pár hodin po vítězství svých kamarádek dvaadvacetiletá Eliška Misáková v londýnské nemocnici Uxbridge zemřela. Při slavnostním vyhlášení vítězů byla československá vlajka olemována černou stuhou, Misáková jako jediný sportovec v dějinách olympijských her dostala čestnou zlatou medaili in memoriam. Její tělo bylo zpopelněno přímo v Londýně.
Podle dokumentu „Zlato pro Elišku“ byli již rodiče sester Misákových v roce 1948 po smrti. Eliška měla kromě sestry Miloslavy ještě druhou sestru Marii. Byl to právě Mariin manžel, bývalý pilot RAF, který sportovkyni i urnu se popelem zesnulé Elišky přepravil po olympiádě z Londýna do Československa.
Gymnastky si však ve své vlasti úspěchu neužily. V Československu se totiž naplno chopili moci komunisté, kteří považovali sokolské hnutí za pro ně nepřátelské a záhy ho zakázali. O triumfu v Londýně se tak prakticky nemluvilo a nepsalo. Zvlášť když se Provazníková ihned po olympiádě rozhodla pro emigraci.
Družstvo olympijských vítězek se rozpadlo, většina z dívek se poté věnovala rodině či civilní profesi. Některé později působily jako gymnastické trenérky.
