Rozuzlení souboje mezi Tadejem Pogačarem a Jonasem Vingegaardem na letošní Tour de France bylo jedním z nejzajímavějších momentů závodu. Jako bývalý cyklista jsem měl svůj názor na to, jak se celá situace vyvíjela.
Pogačar kvůli svému pádu před Tour a nedokonalé přípravě nemohl být podle mě dostatečně připravený na tak náročný závod. Nakonec se ukázalo, že na vítězství na Tour se nemůžete připravit jen tréninkem na ergometru v obýváku.
Pogačar v prvních dvou týdnech nevypadal špatně, ale bylo vidět, že jeho útoky byly čím dál tím slabší. Nejdříve ujel soupeřům o půl minuty, pak už jen o kousek. Později ho Vingegaard při útoku dojel. Bylo vidět, že Dán má svůj jasný plán a neplýtval silami.
Pogačar i s obrovskou ztrátou bojoval a vyhrál předposlední etapu. Tímto chtěl určitě poslat vzkaz Vingegaardovi i všem ostatním, že se vrátí za rok a bude silný. Je to obrovský bojovník a předposlední vyhraná etapa byla důležitá pro něj i jeho tým. Tohle dělají šampioni – vyhlásit před etapou, že ji jdou vyhrát, a pak si pro to doopravdy jít.
Rivalita mezi Pogačarem a Vingegaardem je naprosto úžasná. Navíc je tu řada mladých talentů, jako Juan Ayuso nebo Remco Evenepoel, kteří se jeví nadějně. Letos se ve velmi dobrém světle ukázal i Carlos Rodríguez. Máme se na co těšit. Nebude to na Tour o jednom muži jako před érou Pogačara s Vingegaardem.
Pogačar si získává fanoušky i svým chováním a gesty. Je fajn, když máte v cyklistice takového člověka. Podobné věci dělal před lety Peter Sagan. Dělal show a přitáhl k cyklistice spoustu lidí, kteří do té doby nevěděli, že ten sport vůbec existuje. Ale je také dobré mít protipól strojeného týmu Jumbo-Visma a na první pohled chladného Dána s jasně nalajnovaným plánem. I tohle dotváří ten jejich dokonalý souboj.
Vingegaardova vítězná časovka byla pro mě překvapením. Bylo vidět, že Pogačar nemá energii jako před třemi lety, ale stejně letěl oproti ostatním. Najednou však Vingegaard odstartoval a bylo vidět, že na těch 22 kilometrech nechá úplně všechno. Možná i včetně kůže na asfaltu. Bylo to na hraně a občas i za hranou. Musím přiznat, že jsem se nebál pustit to někdy do zatáček, ale tohle bylo absolutně extrémní. Hned jsme si volali s Petrem Benčíkem, který fandí Pogačarovi a při spolukomentování přest
